Článek
První krizi představuje konflikt s Ruskem ohledně jeho počínání na východní Ukrajině, v němž efektivitu EU v tlaku na Rusko snižuje absence společné energetické politiky EU. Pokud by EU měla společnou politiku v této oblasti, bylo by pro Rusko mnohem složitější využívat vůči EU taktiku „rozděl a panuj“. V současnosti se mu daří vyvíjet tlak zejména na země, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ruského plynu.
Druhou krizí je ta uprchlická. V ní se bolestně projevuje, že EU sice dokázala ve většině svých zemí zrušit vnitřní hranice, a vytvořit tak tzv. schengenský prostor, v jehož rámci se lidé mohou volně pohybovat, ale přitom nemá společnou azylovou politiku, jakož ani skutečnou společnou politiku pro ochranu vnějších hranic EU. V situaci, kdy je při neexistenci vnitřních hranic ta vnější v podstatě hranicí i každé země uvnitř EU, která takové vnější hranice nemusí přímo střežit, bylo by na místě vytvoření společné, plně integrované ochrany vnějších hranic EU, na níž by se podílely všechny země EU.
Zároveň je nesmyslné, aby v situaci, kdy se v rámci EU může de facto volně pohybovat kdokoliv, komu se podaří dostat do EU přes vnější hranice, měly jednotlivé země svoji vlastní azylovou politiku. Různé azylové politiky jednotlivých států jsou kontraproduktivní, protože se navzájem oslabují, v situaci, kdy desetitisíce běženců proudí do Itálie, Řecka a Maďarska s úmyslem zůstat nikoliv v Itálii, Řecku a Maďarsku. Je také zřejmé, že nedává smysl, aby si jednotlivé země EU vybíraly z uprchlíků mimo území EU na základě vlastních azylových kritérií, když pak přijatí uprchlíci mohou v rámci Schengenu volně cestovat, kam chtějí.
Třetí krizí je finanční krize Řecka. V ní se negativně projevují hned dva nedokončené integrační projekty. Tím prvním je absence společné fiskální politiky v situaci, kdy většina zemí EU sdílí společnou měnu. Je jasné, že pokud by EU měla takovou společnou fiskální politiku, či alespoň její rudimentární instrumenty, jako je eurobond, nemuselo ke krizi v Řecku v daném rozsahu vůbec dojít. Měla by možnost nejen na evropské úrovni mnohem efektivněji vybírat peníze, ale také je solidárně přerozdělovat, aniž by to muselo budit nacionalistické vášně, jako budí návrhy na záchranu Řecka nyní.
Druhým nedokončeným integračním projektem, který se podepisuje na řecké krizi, je politická integrace, která přešlapuje na půli cesty. Pokud by se EU chovala víceméně jako federace, byly by základní instrumenty vzájemné solidarity uvnitř EU zakódovány přímo v dosaženém stupni integrace.
Je kupříkladu nepředstavitelné, že by se v rámci USA zacházelo s bankrotujícím státem americké unie podobně, jako se zachází v Evropě s Řeckem.
Bankrotující stát by si musel projít nějakou vnitřní očistou, přijmout nezbytné reformy, ale zároveň by ho federace nenechala úplně na holičkách. A také je nepředstavitelné, že by takový stát někdo mohl nutit opustit dolar jako jeho měnu, nebo dokonce uvažovat nad tím, že by takový stát měl opustit USA.
Pokud bude chtít EU přežít, bude muset tyto zásadní „nedodělky“ ve své integraci korigovat. Jinak každá další krize, jako jsou výše tři zmíněné, hrozí rozpadem samotné EU.