Článek
Nejdřív dvě poznámky. Ono tedy těch celkových 25 700 mrtvých na silnicích EU je číslo děsivé bez ohledu na to, jak moc se na něm ta či ona země podílí. Je to, jako by z roku na rok vymřela polovina Teplic či Jihlavy, nebo celý Vsetín, Litvínov.
A druhá poznámka. Kéž bychom v počtu těch mrtvých zaostávali! My jsme, jak i ze zprávy vyplývá, spíše někde hodně blízko čela toho pelotonu smrti.
Ale hlavní moje připomínka směřuje k té formulaci „bezpečné cesty“. Vyznívá totiž tak trochu jako úhybný manévr, aby nebylo nutno říci, že si můžeme nechat jen zdát o bezpečnějších řidičích. Byla by sice trefnější, ale riskantní, leckdo by ji mohl vztáhnout na sebe a dotčeně se ozvat. A toho jako bychom se děsili více než počtu těch mrtvých na silnicích.
Přitom třeba z formulace typu „k tragické nehodě došlo na rovném, přehledném úseku komunikace“ už se v policejních hlášeních a následně i v médiích pomalu stává klišé. Dopravní černá kronika rovněž stereotypně opakuje zjištěné příčiny nehod, které v řadě případů ukazují na řidičskou nezpůsobilost viníků, a to nejen nezpůsobilost momentální, ale se značnou pravděpodobností trvalou: opakovaná jízda pod vlivem alkoholu či drog, nepřiměřená rychlost jako navyklý styl jízdy, agresivita za volantem, záliba věnovat se při jízdě všemu možnému, jenom ne řízení. Hrozivě roste počet těch, kdo si nic nedělají ze zákazu řízení i těch, kdo jsou schopni utéct od dopravní nehody jak malí kluci od rozbitého okna. Případy jako ten loňský z pražského Smíchova, který ještě soudy řeší, jsou přímo učebnicové. I v našich poměrech se málokdy vidí chování tak nezralé motoristicky i osobnostně.
Hodně se v podobných souvislostech hovoří o úloze dopravních psychologů. Jistě mohou část potenciálně rizikových uchazečů o řidičský průkaz zachytit. Ale řekl bych, že minimálně stejné šance mají učitelé autoškol, dokonce větší, protože autoškolou musí na rozdíl od dopravně psychologické laboratoře projít každý budoucí řidič. A zkušený učitel autoškoly by měl umět poznat, určitě při povinných jízdách, že něco s tím adeptem není v pořádku. A nemávnout nad tím rukou.
U psychologa totiž ten adept zpravidla ví, proč tam je, má zájem úspěšně testy projít, lépe se kontroluje, konečně, je to přece jen dosti umělá situace. Při povinných jízdách v běžném provozu, byť s učitelem v autě, už je stylizace o dost obtížnější, i když zcela ji také vyloučit nelze.
Je mi jasné, že by autoškoly při naznačeném postupu šly tak trochu proti svému zájmu. Tedy ekonomicky. Čím víc žáků, tím víc autoškola prosperuje. Ale před špatným řidičem si není jist životem a zdravím nikdo. Ani samotní učitelé z autoškoly či jejich blízcí.
PhDr. Miroslav Hudec
Psycholog a publicista Miroslav Hudec se narodil v roce 1951 v Benešově u Prahy, kde v roce 1970 maturoval. O šest let později ukončil studium jednooborové psychologie na Filosofické fakultě University Karlovy. Po studiích nastoupil jako psycholog do pedagogicko-psychologické poradny v České Lípě, kde pracoval až do roku 2014, v létech 1991–2012 jako ředitel zařízení. Z funkce odstoupil po zvolení zastupitelem Libereckého kraje. Obě funkce jsou ze zákona neslučitelné. Po odchodu do důchodu v roce 2014 pracuje na částečný úvazek jako školní psycholog.
Od roku 1990 byl opakovaně zvolen do zastupitelstva České Lípy. V zastupitelstvu, krajském i městském, se věnuje především problematice životního prostředí, dopravy a sociálním a lidskoprávním záležitostem. Životním prostředím se zabývá též jako občanský aktivista, před rokem 1989 člen Aktivu státní ochrany přírody, nyní dlouholetý předseda regionální pobočky Společnosti pro trvale udržitelný život.