Článek
Je jasné, že na věci, které vidíte kolem sebe tak běžně, že si jich už za normálních okolností nevšimnete, vás musí navést nějaká speciální souhra náhod. A tohle bylo přesně ono. Po takovém sledu událostí se člověk už musí zamyslet, zda to něco neznamená. Všichni ti lidé byli ve stejné situaci – sháněli dobrou lékařskou péči pro někoho ze svého okolí, na kom jim záleželo. A to tolik, že byli ochotni volat i někomu, s kým nemluvili měsíce nebo roky, jako jsem já. Případně byli už tak zoufalí, že se obraceli na své sledující na sociálních sítích. A ještě jedno měli ti lidé společného. Nebyli chudí. Jak říkám, většinu z nich neznám nijak dobře, ale jsem si jistý, že nikdo z nich nebyl v situaci, kdy by si za toho doktora, kterého tak klopotně nedůstojně sháněli po všech čertech, nemohli dovolit zaplatit.
České zdravotnictví je dlouhodobě považované (vedle třeba bezpečnosti a pár dalších věcí) za něco, co Česko pozitivně odlišuje od mnoha jiných zemí. Zdravotnictví máme velmi dobré a velmi dostupné. Své doktory navíc respektujeme a úcta k bílým plášťům je u nás zakořeněná jako máloco. A to přesto, že mediální výstupy ze zdravotnictví rozhodně nejsou jednoznačné. Často čteme o přepracovaných doktorech, jednou za čas vidíme nějakého šéfa nemocnice odváděného v klepetech, a když se dostanete do nemocnice v Bavorsku, je poměrně nenulová šance, že se s personálem či lékaři domluvíte, aniž byste uměli německy. Protože to bude našinec, co tam odešel za lepšími penězi i podmínkami. Jinými slovy – naše zdravotnictví je dobré, i když v něm nejsou peníze. Což je paradox, ve kterém si tu žijeme, a tak nějak čekáme, že to tak bude napořád. Nebude.
Francouzský matematik a zakladatel moderní sociologie Auguste Comte proslul citátem, který si od něj od té doby vypůjčilo mnoho sociologů i ekonomů. Zní „demografie je osud“. Comte se jím na přelomu 18. a 19. století snažil říct to, co je logické, ale na první pohled ne úplně zjevné. Tedy že z analýzy toho, jak vypadá naše společnost, můžeme jasně určit, jaká bude její budoucnost. A my víme, že starých lidí bude přibývat a mladých se rodí méně. Náraz, který to bude představovat pro zdravotní systém, už teď držený na hraně srdcařstvím některých lékařů, bude ohromný. A je jasné, že stát to dříve nebo později neutáhne, rozhodně ne tak, abychom o kvalitu zdravotnictví, na kterou jsme momentálně zvyklí, nepřišli. Shodují se na tom elitní zdravotníci, shodují se na tom ekonomové. Podíl soukromých peněz máme ve zdravotnictví nižší, než je běžné v Rakousku nebo Německu, kam naši lékaři za vyššími platy odcházejí. A přesto se jejich vpuštění do systému bráníme. Čím dříve to změníme, tím spíše udržíme současný standard péče, respektive zabráníme jeho zhoršení.
Jistě, lidé mají obecně strach z toho, že soukromé peníze do zdravotnictví budou znamenat zdražení doktorů. Pravda je, že to systém spíše zpřehlední. Více peněz do zdravotnictví bude mimo jiné znamenat, že více lékařů může zůstat v Česku, aniž by chodili vydělávat do Německa. A tedy dostupnější péči.
Vzpomínáte si na ty mé známé, co obvolávali kvůli doktorům? Nevím, jak jejich konkrétní případy dopadly, ale dokážu si to představit. Někdo jim nakonec možná řekl, že má dobrého známého doktora v oblasti, kterou potřebují. Zavolal mu, doktor vyhověl a jejich kamaráda přednostně ze známosti vzal. Nejspíš to nikomu neublížilo, jen pár objednaných lidí posedělo v čekárně o trochu déle nebo jim maličko lékař posunul termín. Anebo je prostě někam napasoval do svého už tak plného diáře. Prostě systém tenhle kamarádšoft nějak absorboval. A neměl z něj ani korunu.
Nebylo by prostě lepší, kdyby tihle lidé mohli nám všem svoji touhu po přednostním zdravotnictví zaplatit místo toho, abychom si všichni navzájem volali, zda náhodou neznáme nějakého dobrého doktora?
