Článek
Agrese Jugoslávské lidové armády (JNA) proti chorvatskému dalmatskému pobřeží a Slavonii počínaje rokem 1991, včetně obléhání Dubrovníku a srbských vojenských akcí v takzvané Krajině, zahrnovala takové pronásledování mých vlastních krajanů, že se zdá téměř nepředstavitelné, že by je lidstvo mohlo považovat za hrdinské události.
Přesto jsem si dobře vědom toho, že v jiných částech Balkánu se najdou lidé, kteří rozehrávají své vlastní, odlišné, šovinistické scénáře, v nichž se domnívají, že jejich agrese byla nějakým způsobem ospravedlnitelná.
Cenným měřítkem, podle něhož můžeme posuzovat to oprávněné v územních sporech, je to, jak se okupant chová ke skupině lidí, které považuje za cizince na „svém“ území. Tím mám na mysli: jak dobře se smí chovat občan k „cizinci“.
Vezměme si dva extrémní případy. Ten první vyplynul z nedávného příběhu Roniho Krivoje, rusko-izraelského účastníka hudebního festivalu Nova, který byl zajat Hamásem a následně držen v zajetí v Pásmu Gazy. Budova, v níž byl Krivoj vězněn, byla zasažena Izraelskými obrannými silami (IDF), což mu umožnilo utéct a strávit čtyři dny na útěku v Gaze. Štěstí ho však opustilo, když ho místní obyvatelé vydali zpět do rukou Hamásu.
Jak by měl svět soudit tyto občany Gazy, když oni sami by mohli být považováni za rukojmí své vlastní teroristické vlády, která neorganizovala od roku 2006 žádné volby? I kdyby se nějaký odvážný Gazan rozhodl ukrýt Krivoje u sebe doma, šance, že by se ho podařilo propašovat pryč, by byla prakticky nulová. Takto funguje tyranie: ne hrozbou potrestáním ctnostných, ale činí jejich snahy marné, i kdyby snad byly úspěšné.
Lidé, kteří nikdy nezažili válku, si vždycky myslí, že by byli „tím oním člověkem“, který by kladl alespoň nějaký pasivní odpor. Ale pak si uvědomí, že mají ženu. A i kdyby byla jejich manželka plně oddána jejich boji, co potom jejich děti? Statečně riskovat vlastní život ve prospěch druhého je jedna věc, ale skutečnost je taková, že odpor proti tyranii obvykle zahrnuje riziko i pro všechny ostatní „ve vašem táboře“.
Právě v marnosti této ctnosti musíme najít důvod k boji. Ve skutečnosti ve válce neexistují žádní hrdinové kromě těch, kteří bojují za pronásledované. Rád bych se zde zmínil o nedávném blahořečení jedné polské rodiny, která byla během druhé světové války zavražděna. Přestože jejich smrt bývá občas využívaná k rozdmýchávání národnostních nálad v zemi, stojí za to zdůraznit, že Józef Ulma, jeho žena Wiktoria a jejich sedm dětí nebyli součástí žádného organizovaného odboje proti německé nacistické okupaci; prostě jen ukrývali osm Židů na půdě a byli za to zastřeleni.
Jejich osud ukazuje, jak brutální byla německá okupace v Polsku. Za pomoc Židům, kteří se snažili uniknout holokaustu, hrozil trest smrti nejen vám, ale i vaší rodině. Tito lidé mohli očekávat pouze trest smrti, žádný soud se nekonal. Oběť Ulmových navzdory jejich dobrým úmyslům nepřinesla záchranu životů a ani neuspíšila konec války. Jejich tváře, stejně jako tváře nesčetného množství lidí, kteří byli zabiti jen proto, že chtěli chránit jiné před tyranií v jejich zemi, by se však mohly stát ikonami, podle kterých můžeme porovnat naše výzvy k válce či míru, a vyvážit tak krveprolití vojáků a civilistů vůlí k rozkvětu bratrské lásky.
Dnes, kdy po celém světě, od Ukrajiny přes Súdán a Arménii až po Gazu, opět vypukly války, se musíme znovu pozorně dívat na to, jak se okupační mocnosti chovají k lidem žijícím na územích, na která vstoupila jejich vojska. Objevují se stejná morální dilemata, jakým čelila rodina Ulmových v roce 1942, když na jejich dveře zaklepaly dvě židovské rodiny s prosbou o pomoc. Je na mezinárodním společenství, aby vyvíjelo tlak na režimy, které utlačují lidi žijící pod jejich nadvládou, ať už jde o tlak ruských vojáků v Mariupolu, nebo o teroristy z Hamásu ovládající Pásmo Gazy.
KOMENTÁŘ: Hamás vyhrává – Alexander Tomský
