Článek
Pokud oslavujeme vznik samostatného Československa, měli bychom si uvědomovat, jaké to bylo privilegium, kterého se mnoho jiných národů nedočkalo. Připomínat bychom si měli legionáře, kteří nám dali váhu, i maffisty, tedy příslušníky domácího odboje, bez jejichž úsilí a propojování domácích aktivit se zahraničními by Československo těžko vzniklo.
Mnohé jiné národy se vlastního státního útvaru nedočkali. Největším z nich jsou Kurdové, kteří měli vlastní stát s hlavním městem Diyarbakirem slíbený v Sèvreské smlouvě. Tu však Turecko neratifikovalo a za revoluce jednotky vedené Kemalem Atatürkem tuto oblast ovládly. Stala se součástí dnešního Turecka, a Kurdové tak žijí na území čtyř států - kromě Turecka ještě v Sýrii, Íránu a v Iráku, kde mají alespoň autonomii. Ani jejich angažmá v boji s Islámským státem jim cestu k vlastnímu státu neotevřelo.
Kurdové jsou sice největším etnikem bez vlastního státu, ale nejde zapomínat ani na čínské Ujgury, kteří to v Číně rozhodně nemají lehké, nebo na Tibeťany, ale taky na tři miliony Karenů a půldruhého milionu Kačjinů žijcících v Barmě. Nemluvě pak o Africe, kde většina etnik nemá vlastní stát a často žijí v několika zemích, protože jejich hranice kreslili evropští kolonizátoři podle pravítka bez ohledu na oblasti, kde jednotlivé kmeny žily.
Většina neměla to štěstí jako Basutové, kteří mají vlastní malé a v zásadě monoetnické království v Dračích horách. Pak se nemůžeme divit, že boje mezi Huty a Tutsii se po rwandské genocidě rozšířily do sousedních zemí a vedly k propuknutí velké východoafrické války, která postihla zejména Demokratickou republiku Kongo. Mezietnická napětí štěpí i po většinu doby neokupovanou Etiopii, kde žije 26 milionů Oromů, kteří zemi nikdy nevládli, 20 milionu Amhárů a šest milionů Tigrajů, přičemž další tři žijí v Eritreji.
Palestince tady nejmenuji zcela záměrně, protože ti mohli mít svůj stát už dávno, ale podlehli představě, že ho budou mít na území celého mandátního území Palestina, když vyženou Židy.
Ale mohli bychom se zato podívat i sami na sebe. Skotové mohli alespoň hlasovat v referendu o nezávislosti, ovšem když udělali totéž Katalánci ve Španělsku, protože jim začali omezovat autonomii, tak byli jejich vůdci tvrdě trestáni. Nelze u jedněch říkat jedno a u druhých druhé.
Bezmezně však podporovat všechny secese nejde, protože mnohdy nejde ani tak o touhu po vlastním státu, ale o touhu jedince bez velkých omezení vládnout nějakému území. Těžko taky je možné, aby vlastní státy vytvářely jen malinké skupiny, protože tyto pidistáty nemají možnost přežít. Nežijeme ve starověku, kdy stačilo ovládat úrodnou zemi a obyvatelstvo živící se zemědělstvím spolu s pár řemeslníky mohlo vytvořit funkční útvar.
A opatrnost je také nutná u případů, kdy je separatismus podporován zvenčí s cílem oslabit zemi, kde tato skupina žije. Katalánské separatisty z tohoto důvodu podporovalo Rusko, které zneužívalo jejich touhy po menší závislosti na Madridu. Rusko rádo využívá různých etnických menšin, aby oslabilo své sousedy nebo země v zájmových oblastech. Dělalo to v případě Gruzie, kdy k tomu využívalo Abchazů a Osetinců, a dělá to v Moldavsku pomocí Gagauzů. V samotné Ruské federaci je přitom mnoho etnik v druhořadém postavení, mají se ekonomicky hůře než Rusové, jejich práva rozhodně nejsou rovná a mnohdy jejich příslušníci byli a stále jsou pronásledovaní, což je třeba případ Tatarů vystěhovaných z Krymu.
To však neznamená, že bychom měli národům upírat jejich právo na sebeurčení, když se pro ně rozhodnou, byť s tím jde ruku v ruce oslabení nějaké stávající mocnosti. My sami, tedy naši předkové, přispěli nemalou měrou k rozpadu Rakouska-Uherska.
To neznamená volat po rozpadu Turecka, Myanmaru nebo Ruska, ale slušelo by se alespoň 28. října upozornit, že mnohé národy naši možnost neměly, protože stát, jehož součástí jsou, nebyl poražen ve světové válce a neobjevil se politik s dostatečnou váhou, který by prosadil jejich touhy jako Woodrow Wilson. Jejich autonomii bychom však podporovat měli.