Článek
Vývoj okolo Ukrajiny, snah o ukončení války a smlouvy o nerostném bohatství, o níž se má v pátek jednat ve Washingtonu, ukazuje, že se neokolonialismus a imperialismus vracejí. To druhé jasně ukazuje přes dvě dekády Rusko, které ukusuje území sousedních států pod záminkou ochrany ruskojazyčných i jiných Moskvě nakloněných skupin. Své o tom ví Moldavsko. V případě Gruzie a následně Ukrajiny Rusko neváhalo rozpoutat války, aby získalo další zemi.
Imperialismus však přitahuje i další dnešní lídry v čele s Donaldem Trumpem. Jeho výroky o koupi nebo připojení Grónska či obsazení pásu kolem Panamského průplavu jsou imperialistické. Zatím končí u silných řečí a není jasné, zda by tato území vojensky obsadil. Myslím si, že ne, ale už samotná rétorika tohoto typu je nebezpečná, protože zpochybňuje základní principy mezinárodního práva, zejména teritoriální integritu.
Můžeme se bavit, jestli by Grónsko nemělo mít právo získat samostatnost v rámci práva na sebeurčení národů, protože tam žijí především Inuité. Proti mluví malý počet obyvatel, jichž není ani 60 tisíc. Rozhodně by však Grónsko nemělo být součástí USA. Sami obyvatelé jsou proti.
Panuje tu velké nebezpečí, že samostatné Grónsko by se stalo obětí neokolonialismu, protože by z jeho nerostného bohatství tyli jiní. Už návrh dohody o těžbě nerostných surovin na Ukrajině, kterou se snaží vynutit si na Kyjevu Donald Trump, je čistě neokolonialistický. Spojené státy mají získat právo na přístup k těžbě nerostů a ani za to nejsou ochotné poskytnout Ukrajině adekvátní ochranu.
To je prachobyčejná snaha vyplundrovat zemi pod falešnou záminkou, jak moc USA Ukrajině vojensky pomohly. Ano pomohly a výrazně, i když ne tak moc, jak Trump tvrdí, ale vyžadovat za to něco ex post je absurdní. Chtít po nabídnutém prstu utrhnout celou ruku je více než amorální. Své budoucí koncese přitom nemají USA ochotu bránit, to za ně mají dělat evropské země. To skutečně nelze označovat jinak než jako vyčůraný neokolonialismus a imperialismus.
Neokolonialismus se většinou spojuje s bývalými koloniálními mocnostmi, zejména Francií a Británií. I když získaly africké a asijské země nezávislost, dlouho v nich dál působily stejné těžařské, ropné nebo energetické společnosti. Jejich pozice postupně slábla, což ovšem vedlo jen k tomu, že na jejich místo nastupují čínské firmy.
Rusko i Čína se sice ohánějí idejí multipolárního světa s více centry a globálním jihem, ve skutečnosti jim jde o přerozdělení moci, uskutečnění svých imperiálních zájmů a (neo)kolonialistických tužeb. Wagnerovci nejeli do afrických zemí jen proto, aby ukojili svou potřebu po dobrodružství a Číňané nepřijíždějí obdivovat africkou exotiku a temperament místních žen. Chtějí jejich suroviny a rozšířit své vlivy.
