Článek
V první řadě je třeba k samotné osobě Alexeje Navalného říci, že to není politik, ale blogger. Nemá řádnou politickou stranu, nemá ani jasný politický program a svou kariéru postavil na kritice korupce v Rusku. Upozorňování na mor úplatkářství je činnost záslužná. Pokud je podpořená důkazy, hodí se v každé zemi. Stavět ho ovšem na piedestal odpůrců Kremlu ale v zahraničí zavání psychologickou projekcí. Ti, kteří s Kremlem nesouhlasí, si do osoby Navalného projektují vlastní tužby. Jeho prozápadní prohlášení se rozhodně neproslavily.
Nelze se zbavit dojmu, že na nedávné napůl potměšilé poznámce ruského prezidenta Putina, kterou pronesl v každoročním prezidentském projevu, něco je. Ve zkratce řekl, že pokud by někdo v Rusku chtěl někoho zabít, a byla by to státní moc, tak by to dotyční dokončili. Stěží si představit, že ruští agenti, zocelení desetiletími studené války, jsou takoví amatéři, aby někoho pořád dokola trávili a ono se to ne a ne podařit.
V tomto ohledu také platí, že vyhlašovat sankce kvůli údajné otravě Navalného je poněkud divné ve světle dokončování plynovodu Nord Stream 2, který si obzvláště Německo moc přeje. Do té míry, že vyhrožuje Spojeným státům protisankcemi. V zahraniční politice by měla platit poměrnost a úměrnost.
Například vyhlásit sankce kvůli anexi Krymu je pochopitelné, protože Rusko porušilo smlouvu z roku 1994, kterou garantovalo spolu s dalšími zahraničními mocnostmi Ukrajině územní celistvost výměnou za vzdání se po Sovětském svazu zděděných jaderných zbraní. Případ Navalnyj poněkud zavání.
Poslední informace o otrávených trenkách působí jako komedie psaná životem, která může zpříjemnit smutek z uzavření v karanténních opatřeních. Je totiž jako ze špatného špionážního filmu. Možná jsou následující vysvětlení: Za prvé, ruští agenti jsou tak hloupí, že prostřednictvím nezabezpečené telefonní linky vyžvaní tajemství, které podle Kremlu tajemství ani není, protože se útok na Navalného vůbec nestal.
Za druhé, ruští agenti jsou mistři konspirace a pasti, společně s Kremlem. Skutečně zaútočili, pak si Navalného nechali odletět do Evropy poté, co ho ošetřili, a teď pustili do světa zprávu, která působí směšně na první dobrou. Za třetí, dotyčný muž v rozhovoru Navalného poznal a prostě si z něj udělal srandu. Západní novináři hledající senzační odhalení pak už dílo dokonali. Údajný usvědčující telefonát Navalného s údajným vrahem v délce padesáti minut je pro zájemce a fanoušky k poslechu zde.
Existuje i čtvrté vysvětlení. Útok se skutečně stal, Rusko popírá, Západ ví a Navalnyj už je tažen okolnostmi. Každopádně ale pouštění každé informace, jakkoliv je směšná, přijímání sankcí každou chvíli a v tu samou chvíli kšeftování s ruskými nerostnými surovinami jde proti zájmu samotných odpůrců ruské politiky. V čele s těmi, kteří Rusko tak nenávidí, že ani Dostojevského číst nemohou.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Obvinění se tak totiž rozmělňují v čase a významu, tedy devalvují, že až udělá Rusko něco skutečně odsouzeníhodného, bude to další aféra v řadě, kterou velká část veřejnosti přejde pokrčením ramen.