Článek
S „filosofií novodobých marxistů”, píše, „to slovo nemá nic společného, je to odsudek nebo nálepka.” Svatá pravda! Stejně jako onálepkovaní fašisté a náckové či nacionalisté, ti také nemají nic společného s národním socialismem Adolfa Hitlera a kolektivním šílenstvím doby dávno minulé. Dnes vládne naprosto odlišné šílenství – cvokárna člověka menšinového.
A tak se nedivme, že lidé nevěří v dialog a v kulturní válce místo argumentů po sobě oponenti házejí zablácenými slovy. Pejorativní zařazení neomarxistů do lůna bolševické totality odpůrce dehonestuje a vypadá lépe než prostinké nadávky typu idiot, magor nebo debil, jež by diskvalifikovaly samého pisatele.
Fendrych není filosof, i když se komentátor přemýšlení o světě vyhnout nemůže. Nálepku neomarxisty odmítá, kritizuje „pěstitele” toho slova Okamuru, Valentu, Klause (ml.) i Vondru, ale k neomarxistům se sám hrdě hlásí, protože jak říká: „To jsou dnes lidé, kteří touží po svobodě nejen pro sebe, ale i pro ženy, děti s lehkým poškozením (inkluze), pro lidi prchající před zkázou, pro ty, kdo touží po demokracii nepřevrácené na hlavu, po občanské odpovědnosti, jež se nenechá odstrčit a onálepkovat. Nadávka do neomarxistů má evokovat přesně opačný dojem, odkazuje ke komunismu, k vyznavačům marx-leninské totality. V reálu každý, kdo s ní nálepkuje soupeře, trpí strachem ze změny k lepšímu (ale i náročnějšímu) způsobu života, třeba u genderové vyváženosti, či strachem z otevřenosti.”
Tohle by bylo na předlouhý komentář o soudržné demokracii (jistě národní), o „nesvobodě žen a dětí” (?), o svobodě rozvracet rodinu a školu, o fiktivních menšinách, jež mají vládnout většině a likvidovat ověřené zásady tradice, o nenávisti vůči evropským dějinám a preferenci všeho cizího, o „mainstreaming” (inženýrství) Istanbulské genderové úmluvy atd. atp., jaký blog neumožňuje.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Avšak dlouhé a zapeklité dějiny neustálé revize marxleninského bolševismu jsou přes všechny rozdíly jednoznačné. A přestože je od komunistických komisařů jako byl György Lukács a Antonio Gramsci po první světové válce, kdy potřebovali revidovat zjevnou neochotu evropského proletariátu vyvolat revoluci až k frankfurtské škole a Marcuseho koncepci „tolerantní represe”(1968), cesta dlouhá, nikdy nešlo o svobodu, nýbrž výlučně o teorie společenské kulturní nadvlády uvědomělé avantgardy, o násilné formy vynucující souhlas, tak jak to dnes činí jejich úspěšný výhonek politické korektnosti. Neomarxisté v principu vyznávají totéž co bolševici: myšlení společnosti je odrazem politické moci, svoboda jako poznaná nutnost. Jejich svobodomyslnost je oxymóron ve smyslu, nepotřebujeme Gulag, ani totální ekonomickou kontrolu ani všechny prostředky masové komunikace, k převychování člověka stačí ovládat kulturu.