KOMENTÁŘ: Na polské hranici je v běhu válka, nikoliv migrační krize – Milan Mikulecký

Začalo to poměrně nevinně. Migranti litevskou a lotyšskou hranici na cestě do vytouženého Německa používali již v minulosti, ovšem v počtech, které se ani zdaleka neblížily invazním vlnám, které známe z Řecka, Itálie či Španělska.

Zlom přišel v srpnu letošního roku, kdy leteckým mostem, který organizoval režim běloruského prezidenta Lukašenka, začaly pozemní hranici překračovat tisíce nelegálních migrantů.

Na přelomu srpna a září baltským státům došla trpělivost a napřed Litva a následně i Lotyšsko začaly hranice zabezpečovat, a to i plotem. Tok migrantů se tak obrátil na polskou hranici, a když říkám tok, je nutné si přiznat, že je to tok řízený.

Stačí se podívat do mapy a i laikovi musí být zřejmé, že Bělorusko na žádné přirozené migrační trase z Afriky, Asie či Blízkého východu neleží.

Stejně tak represivní složky režimu diktátora Lukašenka jsou výkonné a profesionální, schopné zabezpečit, aby se v zemi nedělo nic bez vědomí báťušky Lukašenka, o čemž by brutálně rozprášená běloruská opozice mohla vyprávět.

Není také žádným tajemstvím, že Bělorusko migranty v konkrétních zemích k cestě přes své území doslova lákalo.

Zjednodušeným získáním turistických víz, navýšením kapacit leteckých linek a doslova organizováním zájezdů ze zdrojových zemí s cílem hranice Evropské unie.

Pokud se chceme dobrat nějakého řešení, je nutné si pojmenovat jeho příčiny a pojmenovat si je bez politicky korektních přídavných jmen. To, co sledujeme v přímém přenosu z dnešní polské hranice, není migrační ani uprchlická krize.

Někdo ji označuje jako hybridní válku. Podle mě je to ale válka. Válka ve fázi oťukávání a hledání slabých míst protivníka. Tím protivníkem jsme my, Západoevropané. A rozhodně to není válka, kterou bychom chtěli.

Nikdo normální si nepřeje válku. Problém je ale navíc v tom, že my nejsme schopni válčit, a to ani v případech, kdy jde o naši budoucnost.

Začnu použitým nástrojem v aktuálním konfliktu, tedy migranty. Naprostá většina lidí, kteří se dnes snaží probít skrz polské vojáky a policisty do Evropy, pochází z kurdských oblastí Iráku.

Jistě se shodneme na tom, že jsou to lidé v těžké životní situaci, že nikdo z nás by se dnes dobrovolně nestěhoval do té části světa, odkud odcházejí.

Sám jsem sice byl na území iráckého Kurdistánu naposledy koncem roku 2016, ale dodnes jsem v kontaktu s řadou místních. Za těch pět let se tam situace příliš nezlepšila, ale ani nezhoršila.

Mluvit v této souvislosti o běžencích nebo uprchlících má tedy jediný účel. Pomocí citového vydírání vyhrotit debatu o migrantech do dvou vyhraněných skupin, a ještě více tak rozdělit již beztak roztříštěnou společnost v Evropské unii.

Pravda, v tomto úsilí si díky odtrženosti našich elit od reality vcelku vystačíme sami. A pokud nás chce rozdělovat někdo zvenčí, stačí mu jen „udržovat oheň“.

Tedy přisouvat migranty jako něco, co již dnes ve společenském diskurzu rozděluje společnost a v budoucnu má potenciál vést k její úplné destrukci.

Tolik k nástroji, který je proti nám používán. Nyní trochu k tomu, kdo ho ovládá; a tady již situace není tak jednoznačná.

Tady si musím dovolit historickou odbočku, ona se totiž historie lidských dějin víceméně beztak opakuje. Jen s jinými osobami, kulisami a v součtu i s počty obětí.

V horkém jaru roku 1940 během Blitzkriegu byli všichni překvapeni rychlým postupem německého wehrmachtu skrze Francii a země Beneluxu.

Hlavně ti, kteří měli zodpovědnost, tedy vojenští stratégové spojenců, nerozuměli tomu, jak to, že Němci nebojují tak, jak to od nich očekávali, tedy stejně jako za první světové války.

Přitom stačilo málo, stačilo číst. A to nikoliv ve zprávách tajných agentů, ale ve volně přístupné literatuře.

Tvůrce úspěšné taktiky manévrové války vedené prostřednictvím tanků a jejich motorizovaného doprovodu Heinz Guderian svoje názory nijak neskrýval, široce je publikoval a již v roce 1937 je dokonce vydal knižně.

Bohužel knihu „Achtung – Panzer!“ na západě četl málokdo. Mám pocit, že dnes jsme ve stejné situaci. Ti, kteří nás považují za svoje protivníky, své myšlenky na současné a budoucí konflikty běžně publikují.

Jen jim málokdo věnuje pozornost. Pro pochopení dnešního dění na hranici s Běloruskem jednoznačně doporučuji ke čtení texty Valerije Vasiljeviče Gerasimova, aktuálně náčelníka generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace a prvního náměstka ruského ministra obrany.

Gerasimov je dnes považován za prvního viditelného proponenta hybridního válčení v novodobé ruské historii. Úmyslně zdůrazňuji viditelného, protože jednotlivé složky hybridního válčení nejsou nic nového, nové, inovativní je jejich použití v jednom celku.

Ostatně ruské ozbrojené síly si tento způsob operací v praxi vyzkoušely již v roce 2014 během okupace Krymu.

V rámci hybridní války protivník netuší, že je již ve válce, v ideálním případě si její existenci uvědomí až v okamžiku, kdy je poražen. Významným prvkem hybridní války jsou psychologické operace, které mají za úkol paralyzovat vůli protivníka k odporu.

Jednak tím, že hrozbu nevnímá jako nebezpečí do okamžiku, kdy je již pozdě, a jednak tím, že se vnitřně smíří s tím, že je to věc daná, se kterou nezbývá než se smířit.

Masivní nelegální migrace je něco, co rozděluje společnost na dva vyhraněné tábory, je něčím, co rozleptává soudržnost společnosti v cílových zemích a v neposlední řadě cílové země ekonomicky a bezpečnostně brutálně vyčerpává.

Je důležité zdůraznit, že Valerij Vasiljevič není tím, kdo hybridní válku vymyslel, její rámec byl v minulosti popsán v mnoha zemích, mimo jiné v Číně či v USA.

V jeho podání je však možné sledovat přechod od teoretické práce k provedení v praxi v celé své komplexnosti. Navíc, ke smůle západu mu i to skutečné provedení většinou funguje.

Dalším, komu celá situace minimálně zpočátku vyhovovala, je běloruský vůdce Lukašenko.

Oproti roku 2015, kdy navenek moderoval jednání mezi Ukrajinou a doněckými a luhanskými renegáty a kdy kolem něj dvojice Merkelová–Holland vytvářela aureolu mírotvůrce, se po prohraných volbách a následném potlačení opozice stal ze dne na den vyvrhelem Evropy.

Z jeho pohledu se převážení migrantů na hranice muselo nutně jevit jako dobrý nápad.

Nejenom že na migrantech vydělá, ještě k tomu zavaří evropským politikům, kteří se ho tak náhle zřekli. A nakonec to bude opět on, koho budou prosit, aby vše nějak urovnal.

Naštěstí pro nás narazil na Poláky s takovou politickou reprezentací, která je ještě schopná vnímat význam slov národní zájem.

Navíc Poláci mají výhodu v tom, že zrovna v tématu nelegální migrace lidí z kulturně nekompatibilních oblastí světa u nich panuje většinová shoda, přestože na mnoho jiných oblastí mají rozdílné názory.

Jak z toho všeho ven? Tak jako v každé válce i zde nejvíc trpí ti nejslabší. Na jedné straně migranti a na druhé straně příslušníci polských, litevských a lotyšských bezpečnostních sborů.

Otevřít migrantům hranice by bylo potvrzením našim protivníkům, že jejich taktika funguje. Dívat se na mrznoucí lidi v pohraničních lesích také dlouhodobě nelze.

Zde nám zbývá poslední nástroj, na jehož použití se Evropská unie může shodnout a který běžně používá, totiž uplácení. Dlouhodobě posíláme miliardy eur různým režimům po celém světě. Od těch relativně umírněných až přímo po ty teroristické.

Není problém podmínit jejich další zasílání tím, že si své občany z Běloruska odvezou zpět domů; a ostatně i na to jim můžeme přispět. Bude to pro nás stále levnější než příliv statisíců lidí, se kterými nevíme, co si máme počít.

Současně je nutné dát Lukašenkovi lekci, aby něco podobného nechtěl zopakovat. Takovou lekcí ovšem nemohou být sankce na jeho jednotlivé úředníky.

Musí být cílené na jeho ekonomiku, ale to by mohlo bolet mnohé západoevropské firmy, které mají v Bělorusku své výrobní závody. Alespoň by mohly prokázat, jak vážně to myslí s podporou demokracie, diverzity a menšin.

Jedna věc jsou totiž proklamace na konferencích a mentorování většinové populace v médiích a druhá pak v rámci zvyšování zisků přesouvání výroby do zemí, kde se nic z výše uvedeného nedodržuje.

No, ale skromně si myslím, že tato myšlenka neprojde, vždyť ve vykrmování a posilování těch, kteří nám chtějí zakroutit krkem, máme v Evropě tak dlouhou tradici.