Článek
Někteří komentátoři si to vysvětlují podivnou českou mentalitou. Lidé jsou blbí, a dokud mají peníze, nechají si zvyšování cen líbit a kupují za draho. Podivné, ne!
Náš komentariát se hospodářskými úvahami příliš nezaobírá, buď jsou novináři stejně ekonomicky negramotní jako naše pěticípá vláda, nebo, jak je podezírám, je tyhle otázky smrtelně nudí, neboť strukturální problémy, čili neefektivní státní správu, má Česká republika dlouhodobě a všichni vědí, že se s tím nedá nic dělat (rostoucí zbytnělá byrokracie, nesmyslné dotace, nezájem vlád o ekonomický růst). Politici přicházejí a odcházejí, ale státní i obecní úředníci (500 000) zůstávají a dělají si všechno po svém.
Dnes je na Západě v módě mluvit o statismu byrokracie (deep state), kdežto já se ještě učil v ekonomii o zákonech profesora Parkinsona, jinak řečeno o parazitismu úřednictva, jež vymýšlí stále nové předpisy a nová nařízení a žádnou reformu si vnutit nenechá. Na bujení téhle rakoviny kdysi doplatil jeden egyptský faraon. V našem zdravotnictví dnes lékaři a ošetřovatelky musejí zapisovat a vykazovat jednotlivé úkony a jistě to platí i o armádě policistů a hasičů. Ministerstvo vnitra se chová jako lobbista na nábor pracovních sil, zatímco v soukromém sektoru, který nás živí, panuje zoufalý nedostatek lidí.
Vysvětlení naší vysoké inflace je poměrně prosté. Rozhádaná vládní koalice nebyla schopna okamžitě zastavit růst cen energií, čímž by naráz snížila inflaci - a to máme proti jiným státům poměrně malý postcovidový deficit státního rozpočtu (45 procent), téměř všude v Evropě se pohybuje mezi 70 a 100 procenty HDP. Vláda měla okamžitě zavést mimořádnou daň z inflačního výnosu firem, který není výsledkem inovace nebo obchodního talentu. Tím by rozbila oligopol, s nímž antimonopolní úřad zřejmě marně zápasí. Pamatuji si britskou premiérku Margaret Thatcherovou a její bankovní daň z nečekaných zisků přezdívanou „windfall tax“ (zdanění padavek). Pozdě bycha honit. Už jen hrozba takové daně mohla inflaci snížit.
Jestliže u nás z 326 000 Ukrajinců (včetně dětí) jich zhruba 200 000 našlo práci, a samozřejmě mají také spotřebu, tak je náš nulový růst HDP opravdu vážný problém. Představy ministra Stanjury, že hospodářská aktivita vzroste příští rok o 2,3 procenta HDP, je z říše pohádek. Škoda, že neznáme střeva jeho makroekonomického výpočtu, jistě do něj nezapočítal paniku českých občanů, kteří začínají šetřit. Aby dosáhl růstu, musel by snížit celkovou daňovou kvótu a pustit žilou státní správě, propustit alespoň deset tisíc zaměstnanců. Místo toho hodlá vláda „konsolidovat a ozdravit“ státní finance zvýšením daní. To už nemá nic společného s ekonomickým myšlením. To je výsměch zdravému rozumu. A co je na tom nejsmutnější, už jsme to jednou zažili za panování účtaře a neekonoma Miroslava Kalouska. I on během hypoteční krize zvýšil daně a přivodil České republice druhou recesi.