KOMENTÁŘ: Mlýnek na maso a ofenziva – Alex Švamberk

Rusové vrhají do útoku nové a nové jednotky, které bojují o každý dům a za cenu velkých ztrát se jim daří každý týden postoupit o pár set metrů. V nové ofenzivě útočí v pěti směrech a už obklíčili Bachmut.

Bachmut i Vuhledar se změnily v neprůchodnou haldu trosek, záběry připomínají Stalingrad, kde se taky bojovalo o každý dům.

Válka není hezká. Milovníci vojenské historie rádi obdivují blesková polní tažení, obchvaty z boku, fascinuje je postup Rommelova Afrikakropsu i Hannibalovo tažení na Řím, jenomže většina bojů vypadá úplně jinak. I na Guadalcanalu, při posledním japonském tažení v Barmě v roce 1944 u Kohimy a Imphálu nebo v Dien Bien Phu se bojovalo o každý metr. Místa, na nichž granáty a bomby přeoraly zem, se mění v neprostupnou měsíční krajinu, kvůli které se musely v první světové válce plánovat ofenzivy mimo neprůchodné oblasti dřívějších bojů. Ve Vuhledaru se už nedá najít jediný nepoškozený dům a v Bachmutu to není o moc lepší.

A ani jedna strana nechce ustoupit, takže se na ukrajinské už mluví o pevnosti Bachmut, jako Němci mluvili o pevnosti Vratislav nebo Sověti o pevnosti brestlitevské. S rostoucí dobou bojů – Bachmut se Rusové pokoušejí obsadit už od června – a rostoucím počtem obětí město získává na symbolickém významu, kvůli kterému se z něj nejde jen tak stáhnout, když už se pro jeho udržení tolik obětovalo, nebo je nedobývat, když padlo tolik lidí ve snaze je ovládnout.

Důvodů, pro které Ukrajinci brání Bachmut do posledních sil, je však více a nejsou jen symbolické. Bachmut je významná železniční a silniční křižovatka. Jeho obsazení by Rusům umožnilo kontrolovat trať spojující Doněck a Debalcevo přes Horlivku a právě Bachmut a Soledar až do Siversku k Lymanu, který se také pokoušejí obsadit a který je s Kupjanskem cílem nové ofenzivy. Pád Bachmutu a sousedního Časiv Jaru současně otevírá cestu na Kramatorsk a Slovjansk, které Rusové potřebují obsadit, aby mohli kontrolovat severní část Doněcké oblasti. Ustoupit z Bachmutu proto není tak snadné jako loni ze Severodoněcku. Výsledkem je ovšem děsivý mlýnek na maso. Zřejmě v něm Rusové ztrácejí více mužů než Ukrajinci, při pokusu prorazit na opevněné frontě mívají útočníci větší ztráty než obránci, otázkou ale je, kdo si může dovolit jaké ztráty, obyvatel Ruské federace je víc, i když nejsou tak motivovaní.

Bachmut však hlavně ukazuje, že většina válek v nějaké fázi sklouzne do brutální opotřebovávací. V té se obě strany pokoušejí maximálně vyčerpat zdroje protivníka v naději, že jim jich zůstane více k dalšímu nasazení a nakonec vyhrají, jako se to povedlo zemím Dohody v roce 1918. Rusové nyní doufají, že wagnerovci vyčerpali síly Ukrajinců a nyní se elitním výsadkářům a námořní pěchotě podaří dobýt rozsáhlou oblast od Vuhledaru přes Bachmut až ke Kupjansku a dál na sever.

Jako fatální se pro stovky ukrajinských vojáků ukazuje dlouhé váhání s dodávkami tanků nebo raketového dělostřelectva s delším dostřelem. Západ je měl už dávno poskytnout a nespoléhat na to, že to Ukrajinci zvládnou s tanky sovětské výroby, které už není odkud brát.

Minimálně od loňského léta je jasné, že Putin o žádnou dohodu nestojí, pokud o nějakou rozumnou vůbec někdy stál. Počet obětí v bachmutském mlýnku na maso by byl nižší a Kreml by se nemohl chlubit, jak rok po zahájení invaze zase postupuje a cíl – alespoň ten minimální v podobě ovládnutí Luhanské a Doněcké oblasti – se blíží.

Vysoké počty obětí přímo vybízejí k snahám zahájit mírovou iniciativu, aby jatka skončila, jenomže Ukrajinci na ni nemohou přistoupit. Přišli by o další část území a okleštěná Ukrajina by byla mnohem ohroženější – stejně jako Československo po odstoupení Sudet. A jak dopadají dohody s Ruskem, ukázaly ty minské z roku 2015. Když Moskva zjistila, že se jí nepodaří s jejich pomocí odštěpit Luhanskou a Doněckou oblast, zahájila loni invazi.

Taky je teď úplně zbytečné řešit, jestli byla loni v březnu Moskva ochotná k dohodě, jak naznačuje rozhovor s bývalým izraelským premiérem Naftalim Bennettem, a proč k ní nedošlo. Kdyby o ni Kreml skutečně stál, mohl zastavit postup nebo přerušit palbu, jenomže to by zase nezískal pozemní cestu na Krym. A při takovýchto úvahách je nutné si uvědomit, že mlýnky na maso v Bachmutu a Vuhledaru jsou důsledkem nedůsledné politiky Západu vůči Moskvě po invazi do Gruzie a anexi Krymu. Zloděje je nutné klepnout přes prsty hned. A pokud se to neudělá nyní, je třeba si uvědomit, že není nic nebezpečnějšího než Rusko, které má pocit, že vítězí.