Článek
Bek zdůraznil, že to není politicky motivované, ruské propagandě však stejně nahrál. Ta může klidně říkat, že u nás nedovolíme dětem učit se rusky. To samozřejmě pravda není, děti se mohou učit rusky. Ruština „jen“ nebude od roku 2034 mezi nabízenými druhými povinnými jazyky. Děti, co s ruštinou začaly, se ji budou moci dál na škole učit, pro další se šance bude rychle zmenšovat, až to možné nebude. Ruština je přitom po němčině druhý nejčastěji volený druhý cizí jazyk. Učí se jí pětina deváťáků.
Úkorně tento krok také pocítí ruštináři, kteří takto budou zaháněni do náruče ruské propagandy. Někteří mohou mít pocit, že se tady ruština skutečně začíná pronásledovat, a jejich uši budou otevřenější slovům o ostrakizaci ruštiny, kterou se Moskva tak ráda ohání. Skutečnost, že ruštináři většinou učí dva předměty, na jejich hořkých pocitech nic nezmění.
Bek volbu němčiny, francouzštiny a španělštiny obhajoval argumentem, že tyto jazyky mají „globální využití a jsou klíčové z hlediska EU“. Pravdu má u španělštiny, ta je skutečně globálním jazykem. Sláva francouzštiny upadla už dávno, její vliv slábne, zemí, kde se s ní dá domluvit, ubývá. V severní Africe ji vytlačily tamní dialekty arabštiny a státy Sahelu teď přetrhávají spojení s Paříží. Globálně důležitější je právě arabština, ale i čínština, což je taková moje zlomyslná poznámka, neboť není, kdy by tyto pro nás složité jazyky učil. Ale i ruština, se kterou se lze domluvit v mnoha postsovětských zemích, s nimiž dál obchodujeme a jsou pro nás, jako například Kazachstán, zajímavé i z hlediska nákupu surovin.
Hloupé je to však z více důvodů. Především to jde přímo proti snaze o decentralizaci, tedy přenášení rozhodnutí na místní úroveň. Ředitel školy ví lépe, o jaký jazyk mají zájem jeho žáci a jejich rodiče. Navíc povinná výuka druhého cizího jazyka znamená, že některé děti se budou učit hned čtyři jazyky, a ne tři. To se týká lidí z menšin, kteří doma mluví jinou řečí, ať už jsou to Romové, Vietnamci, Číňané nebo běženci z Ukrajiny. Pokud je na nějaké škole hodně dětí z těchto rodin, má smysl jim jako druhý cizí jazyk nabízet výuku mateřštiny, třeba právě ukrajinštiny.
Známe také rčení, které říká Poznej svého nepřítele. Rozhodlo-li se stát se naším protivníkem Rusko, které vojenskou silou prosazuje své imperiální tužby, potřebujeme je poznat. To bez znalosti jazyka nejde. Pokud nebudeme učit ruštinu, lidé snáze podlehnou proruské propagandě, trollům placeným Moskvou a nejrůznějším bloudům idealizujícím si Rusko, v němž vidí to slovanské dubisko, ke kterému se máme přimknout, nebo třetí Řím hájící ty správné křesťanské hodnoty. Přitom si stačí v originále poslechnout nebo přečíst vyjádření ruských propagandistů a politiků, aby bylo jasné, jaké cíle má putinovské Rusko na Ukrajině a jinde. Kdo umí rusky, ví, že opravdu zaznívají slova o shazování atomových bomb na Londýn, Paříž, Washington a New York. A také by mohli slyšet, jaké ekonomické problémy musí řešit Rusko, i když jde vše jako na drátkách.
Kdybych chtěl být opravdu hodně zlomyslný, mohl bych se ptát, kolik Bekovi Kreml zaplatil, aby mohl zdůrazňovat, že opravdu jsme země „nikoli přátelská“, kteréžto označení jsme dostali hned jako první s USA. Osobně si však myslím, že Bek žádné peníze nedostal, že je „pouze“ omezený byrokrat, který by chtěl mít vše nalajnované a ruskou propagandu zná jen z německého rychlíku nebo francouzského TGV.