KOMENTÁŘ: Michel potápí poslední zbytky věrohodnosti vedení EU – Alex Švamberk

Michel stojí v čele jednoho z nejvýznamnějších unijních orgánů, Evropské rady, kterou tvoří šéfové států nebo vlád sedmadvacítky. Přestože mu jeho mandát do voleb ještě nevyprší, skončí mu až 30. listopadu, přesto se rozhodl kandidovat v letošních volbách do Evropského parlamentu za valonské Reformní hnutí.

Pokud by byl ve volbách probíhajících od 6. do 9. června zvolen, musel by svou prestižní a důležitou funkci opustit ve chvíli, kdy složí slib europoslance. Evropská unie tak přijde o předsedu Evropské rady, který vede unijní summity.

Najít shodu na tom, kdo obsadí nejvyšší unijní funkce, přitom bývá extrémně obtížné. Pokud by se to nepovedlo, tak bude v čele Evropské rady premiér předsedající země, což by v tomto případě bylo docela pikantní – od července bude EU předsedat Maďarsko a summitům, kde se mimo jiné dojednávají sankce na Rusko nebo pomoc Ukrajině, by předsedal Viktor Orbán, který jako jediný představitel EU narušuje jinak jednotnou protiruskou frontu.

Bylo by to trochu podobné, jako kdyby se dosluhující prezident rozhodl kandidovat půl roku před vypršením svého mandátu do parlamentu. Paralela není nijak přehnaná, protože se předseda Evropské rady občas označuje za prezidenta EU.

Michelova osobní kalkulace je celkem pochopitelná. Jako europoslanec, jímž se téměř s jistotou stane, protože byl i belgickým premiérem, má možnost získat nějakou další vysokou funkci. Mohl by se třeba stát šéfem parlamentní frakce liberálů a demokratů ALDE, a liberálové by ho dokonce mohli zkusit navrhnout na budoucího předsedu Evropské komise. Možností je více a je pochopitelné, že ani ne padesátiletý politik myslí na svou budoucí kariéru.

Pokud však nejvyšší představitelé EU takto okatě dávají najevo, že je jim bližší jejich kariérní košile než celoevropský kabát, není divu, že vážnost unijních špiček a institucí není vysoká a je terčem kritiky.

Takovéto machiavelistické politikaření rozhodně neposiluje kredit Unie, navíc kandidatura stávajícího předsedy Rady na funkci europoslance je i eticky sporná, o rovnosti příležitostí se moc mluvit nedá, protože Michel se z titulu své funkce objevuje v médiích mnohem častěji než jeho protikandidáti.

Pokud je Michel skrytý euroskeptik, který chtěl podkopat vážnost unijních institucí před volbami do Evropského parlamentu, tak se mu to povedlo. Pokud ne, tak by si měl uvědomit, že evropská politika nejsou béčkové filmy, u kterých antireklama může přitáhnout lidi, aby se přišli podívat, co všechno se dá natočit se známými herci. Takto nepřesvědčí voliče, zejména ty české, aby šli v červnu hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu.