Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Mezigenerační zodpovědnost - Jaroslav Šonka

Novinky, Jaroslav Šonka

Sedl jsem si pod strom na zahrádce italské restaurace v Průhonicích, novočesky zvaných Babišov, kvůli prominentnímu spoluobčanovi. Satelitní obec hlavního města Prahy s novou čtvrtí pro horních deset tisíc, o jejíž architektuře by se dalo napsat dosti ošklivého, mám na očích pravidelně. Starší zbytek obce je krásně obnoven.

Foto: Právo

Jaroslav Šonka

Článek

V restauraci hezký dětský kout s pískovištěm, a opravdu, většina obědvajících je tu s malými dětmi. Generace těchto rodičů jistě nemá po uplynulém čtvrtstoletí strukturované vzpomínky na tehdejší komunismus, který před 25 lety v křeči ztrácel svoji „vedoucí úlohu“.

Tuhle průhonickou idylu chápu a jsem ochoten z ní čerpat i jakousi potěchu. Jsem ochoten pozitivně ohodnotit i fakt, že nejméně čtvrtina hostů restaurace hovoří rusky. Tomuto jazyku – na rozdíl od zmíněných mladých rodičů – se svými osmi lety školní ruštiny rozumím.

Tito Rusové, jakkoli jejich existence může mít i problematické prvky, mi stvrzují jeden poznatek: Jejich migrace je jednosměrná a vede za lepší životní perspektivou. Měli by tu s nimi posedět i naši Putinovci a zapřemýšlet o tom, proč migrace opačným směrem v podstatě neexistuje.

Nejsou to ovšem tyto postřehy, za kterými do Průhonic docházím. Jsou mi jen jakousi rezonanční deskou. Je zde totiž i Alzheimercentrum, kde poskytují mé matce péči, kterou bych jí sám poskytnout nemohl. Matka si – podobně jako oni mladí lidé – na komunismus nevzpomíná. Má k tomu ovšem důvody spíše neurologické. Vzpomínat za ni musím sám.

Patří k těm, kteří dost utrpěli – nejdříve za okupace a pak za komunismu. Žena, která pracovala bez přestání, dřela se v podřízených funkcích a špatně placených pozicích, má penzi, z níž by se potřebná péče nedala zaplatit. Peněz, které k tomu přidávám, mi líto není. Musím však stále znovu přemýšlet o oněch starých lidech, kteří ve svém okolí podporu nenajdou. Na jejich životě se podepsal jak komunismus, tak transformace po roce 1989.

Klausovské tržní nadšení se o mezigenerační vztahy moc nestaralo. „Tržní komsomolci“ (dík za pojem pánům Fraňkovi, blahé paměti, Hanákovi a Klosovi) tehdy žili v daném okamžiku, opojeni svou slávou a jednoduchostí svého přestupu z pozice svazáka do pozice váženého tržního hospodářského odborníka, a měli za to, že trh všechno vyřeší. Došlo tak k tragickému zaostání. Komunismus zanikl, a už ani bodří dnešní komunisté ony ztroskotané principy nehájí, doufejme. Hájit je ovšem nutné ty, které komunismus zranil, a kteří dnes na sklonku života vidí, pokud nejsou v Alzheimercentru, že jejich životní podmínky nejsou růžové. Nevím, zda by to ty mladé rodiny v průhonické restauraci pochopily.

Když pak po návštěvě Průhonic přestupuji na metro na Opatově, vidím již kolem jižního města lidi jiné, zdaleka ne tak úspěšné. A pak, před Wilsonovým nádražím, vidím na trávníku tamního uleženého parku ty, kteří postkomunistickou transformaci prohráli. Pijí a smrdí.

V nabídce pro ně jsou zařízení, někdy i u skládek odpadu, kde by prostě byli jen z očí. Považuji to za urážlivé, pokud onen úspěšný sektor nechápe situaci vyloučených lidí a nutnost jim pomoci.

Jako by s naším komunismem, který před čtvrt stoletím skočil do své zasloužené rakve, měly do rakve skočit i jeho oběti, protože na úspěšný polistopadový rozvoj nemají věk a předpoklady.

Jaroslav Šonka

Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.

Související témata:

Výběr článků

Načítám