Článek
Čína doufala, že po konci prezidentky Cchaj Jing-wen z DPP, která nebyla zrovna populární, by se mohl dostat k moci představitel vůči Číně vstřícnějšího Kuomintangu.
Ani vítězství jeho kandidáta Choui Jou-iho by neznamenalo, že by Tchaj-wan okamžitě spěchal do náruče Pekingu. Kuomintang, který vznikl v roce 1919, byl v čínské občanské válce v roce 1949 poražen a pod kontrolou mu zůstal jen Tchaj-wan.
Udržel se tam, protože po vypuknutí korejské války už neměla čínská komunistická Lidová osvobozenecká armáda šanci se tam vylodit.
Rozdíl v pohledu obou stran je mnohem subtilnější, ani jedna nemíní odevzdat moc pekingským komunistům, Kuomintang ale neusiluje o vyhlášení samostatnosti.
Někdejší vůdce Kuomintangu Čankajšek doufal, že se mu jednou podaří opět ovládnout celou Čínu a že dojde ke sjednocení ostrova s pevninou, ovšem pod jeho vedením.
To bylo nereálné už v padesátých letech, natož dneska, kdy už tento požadavek vymizel. Čínští komunisté proto dávají přednost Kuomintangu před DPP, která usiluje o vyhlášení samostatnosti, byť až někdy v budoucnosti. To by pak už Peking nemohl o Tchaj-wanu mluvit jen jako o vzbouřenecké provincii, protože by nad územím neměl žádnou kontrolu.
Že o to strana míní dál usilovat, je patrné z toho, že Laj chce dosáhnout toho, aby přibylo zemí, které budou uznávat Tchaj-wan. Momentálně je jich už jen 14, protože Peking těmto zemím slibuje mohutnou hospodářskou pomoc, kdy přestanou uznávat jako reprezentanta Číny Tchaj-pej a začnou místo toho uznávat ČLR.
Volby ale ukázaly, že počet příznivců Kuomintangu klesá, volí ho především starší lidé, protože mladší se už cítí být víc Tchajwanci než Číňany.
Trochu to připomíná názorový posun v Jižní Koreji, kde slábne zájem o sjednocení se Severem, protože většina Jihokorejců se už narodila po korejské válce, která petrifikovala rozdělení Koreje, a nostalgii po společné zemi nemají a Severní Koreu vidí už jen jako hrozbu. Stejně se pak dívají mladší Tchajwanci na ČLR.
Peking ale mohl s podobným výsledkem počítat a do značné míry si za to může sám. Neustálé vysílání čínských válečných lodí a bojových letadel k Tchaj-wanu rozhodně nepřispělo k větší důvěře v ČLR.
Tchajwanci to nevnímali jako reakci na politiku Cchaj, která komunisty iritovala, nýbrž jako hrozby ostrovu a sobě. Navíc utužování režimu v Hongkongu ukázalo Tchajwancům, že proklamované heslo „jedna země dva systémy“, je jen zástěrkou.
Pevninská Čína v poslední dekádě odkryla karty, když svou kontrolu nad Hongkongem utužila a své odpůrce nechala posílat do vězení. Tchajwanci dobře vědí, co by je potkalo po sjednocení, a podle toho volili. Kuomintang získal 52 křesel, DPP 51 a pragmatická Tchajwanská lidová strana osm.
Výsledek voleb ukazuje, že se napjatá situace kolem ostrova nezmění. Pekingu musí být stále jasnější, že dobrovolně se Tchaj-wan s pevninskou Čínou nesjednotí. Těžko si však lze představit, že by čínský prezident Si Ťin-pching přijal stávající stav jako fait accompli a vzdal se tužeb získat nad ostrovem kontrolu.
Čína se v posledních patnácti letech netají svými imperiálními ambicemi, klade si nároky na 90 procent rozlohy Jihočínského moře a na řadu japonských a korejských ostrovů ve Východočínském moři, přičemž Tchaj-wan je pro ni vlastně stejně důležitý jako Krym pro Vladimira Putina.
Hrozba invaze bude přetrvávat i s rizikem fatálních důsledků, jaké by přinesla, ať už pro bezpečnost – bezpochyby by vedla k válce –, tak pro ekonomiku, a to globálně. Nezapomínejme, že Tchaj-wan je jedním z největších výrobců pokročilých čipů a okolo ostrova vedou námořní linky z Dálného východu do Afriky a Evropy.
USA a jejich spojencům v indopacifické oblasti nezbude nic jiného než zbrojit a připravovat se na válku s asertivní ČLR. Naši politici budou mít dál šanci ukazovat příchylnost k jedné nebo druhé Číně, i když de iure je jen jedna.
Ale nikdo to nebude moci přehánět, protože Západ je na ČLR závislý, když si udělal z pevninské Číny svou továrnu, aby ušetřil a neznečišťoval si vzduch na svými územími.
Bez toho by se mu lépe chránil Tchaj-wan. V sedmdesátých letech po čínsko-sovětských sporech se však americkému prezidentovi Richardu Nixonovi zdálo dobré využít této roztržky a přes Čínu oslabit SSSR.
To se povedlo, jenomže nyní Čína vyrostla, takže představuje hlavní hrozbu a k dispozici má ruské přírodní zdroje, protože roztržka Pekingu s Moskvou patří dávno minulosti.
