Článek
Podle průzkumu veřejného mínění Evropské investiční banky, která úvěruje emisně neutrální projekty, dvě třetiny v severozápadní Evropě, tak jako souhlasily s restrikcemi kvůli covidu, podporují i státní opatření na produkci obnovitelné energie, zdanění fosilních paliv i masa, elektromobilitu, omezení letecké dopravy a dovoz tropického ovoce. I nezanedbatelná menšina v ostatní Evropě má stejný názor.
Přesto je srovnání zavádějící. Strach, že se upečeme, není srovnatelný s pandemií, zdaleka ne všichni lidé se domnívají, že svou činností k oteplování výrazně přispíváme.
I kdyby byl průzkum naprosto objektivní, vzpomeňme si, jak nepatrné zvýšení ekologické daně na benzin a naftu vyhnalo do ulic statisíce protestujících Francouzů. Jedna věc je souhlas s mírným omezením konzumu a snížením životní úrovně a něco jiného přijetí chudoby. O nákladech na totální přestavbu hospodářství politici mlčí, oprávněně se lze domnívat, že by byly astronomické.
Západní vlády zatím prosazovaly zelenou politiku celkem bezbolestně, podle výzkumu americké společnosti BloombergNEF náklady na financování, výstavbu a údržbu slunečníků i větrníků spadly během deseti let o 83, 62 a 53 procent, výroba obnovitelné elektřiny se dostala na mírně konkurenční úroveň s průměrnou cenou (uhlí, plyn, jádro). Organizační úspory (logistika) a hlavně „ekonomie rozsahu” spolu s masivní čínskou výrobou slunečních panelů (60 procent světové produkce), vedly k razantnímu poklesu výrobní ceny. Také náklady na produkci baterií klesly o 83 procent.
To byl ovšem počáteční start, další fáze elektrifikace hospodářství už je něco docela jiného. Deformace trhu v posledních dvou letech vyprovokovaly bilionové investice a ty nyní prudce narazily na ohromné překážky v udržitelném rozvoji obnovitelné energie. Podle týdeníku The Economist představuje největší problém nutnost přestavět rozvodnou síť. Podle americké expertizy vyžaduje zvyšovaná elektrifikace průmyslu a domácností nejméně trojnásobné roční investice do infrastruktury do roku 2030. Vznikají spory o povolenky, náklady a instalaci přenosného vedení z větrných farem, tak jako v Německu, kde se federální státy nedohodly, a Amerika jich má padesát většinou s odlišnou legislativou.
Druhý velký problém je nedostatek vzácných kovů potřebných k výrobě baterií. Cena lithia vzrostla za pouhý rok na dvojnásobek, měď o 70 procent, neméně zdražil i nikl a kobalt. Některé vzácnější kovy jako neodymium dokonce o stovky procent. Prudký růst cen brzy zelenou energii notně prodraží. Dostat se na snížení emisí o 55 procent vyžaduje „nové doly na miliony tun těchto surovin”.
Na rozdíl od plynu nebo ropy se minerály nacházejí na několika místech na světě, například 70 procent kobaltu se těží ve zkorumpované republice Kongo a Čína ovládá zhruba 60 procent světových zásob. Začínají boje o povolenky k nové těžbě, což nejen v západním světě mnohdy naráží na odpor obyvatel. „Splnit závazek do roku 2030 by znamenalo zvýšit produkci solárních a větrných farem čtyřnásobně, roční investice na 4 biliony dolarů.”
Omezeným zdrojem je rovněž nedostatek volných ploch a tak by se dalo pokračovat.
Kdyby se tak drastickou politiku za každou cenu podařilo uskutečnit, zchudla by Evropa do devíti let na úroveň zemí třetího světa. V jednu chvíli si lidé řeknou, jaký to má smysl, když Evropa i Amerika produkují dohromady jen 18 procent globálních emisí. Naštěstí ještě máme demokracii a voliči řeknou dost.