KOMENTÁŘ: Maďarský mírotvůrce hraje do karet Putinovi, ale jeho slova nelze brát na lehkou váhu – Alex Švamberk

I když cesta nebyla posvěcena Bruselem, její načasování hned na úvod maďarského předsednictví mohlo takový dojem vyvolávat. V každém případě hodil maďarský premiér pověstné vidle do unijní snahy izolovat ruského prezidenta a udělat z něj páriu, čehož samozřejmě ruská propaganda náležitě využila. Orbán se opět ukázal jako pověstný potížista, jemuž nejde jen o to, aby se Maďaři měli lépe, ale který chce také demonstrovat svůj význam. Dlouhodobé odkládání přijetí Švédska do NATO nebylo ničím jiným než šprajc, projev vzpurnosti, která neměla žádný dobrý důvod, ale hrála do karet Putinovi.

Ruskému prezidentovi se hodí i nynější Orbánova návštěva. Ukazuje mu, že Západ a země EU nejsou ve vztahu k Rusku jednotné a že i v EU jsou lidé, kteří se s ním rádi dál baví. Navíc může Putin zopakovat své požadavky na další ukrajinská území, což také učinil. Maďarský premiér se chová jako užitečný idiot. To ale neznamená, že bychom si neměli poslechnout, co v Moskvě a v Pekingu zaznělo a co Orbán říká.

Politika Orbána, který si chce hrát na světového státníka první ligy, se nám líbit nemusí. Omezování svobody tisku, vybičované útoky na finančníka George Sorose, z něhož dělá ztělesněného ďábla, i na bruselskou politiku a zejména vyvolávání velkouherských reminiscencí jsou za hranou. Maďarský premiér však není žádný hlupák a dokáže vyhodnotit situaci. To se ukázalo za migrační krize, kdy k velkému pobouření Bruselu začal stavět plot na hranicích se Srbskem. Nakonec se mu podařilo omezit migraci po balkánské cestě. Kdyby to opravdu byl idiot, nemohl by tak dlouho vládnout zemi, aniž by se stal diktátorem.

Že Orbána znepokojuje válka za humny, je pochopitelné. Pro něj to není vzdálený konflikt „někde ve východní Evropě“, ale válka v sousední zemi. Slova o „mírumilovném maďarském národu“, které pronesl v Pekingu, jsou prázdnou floskulí, které se můžeme smát, ale v rámci podobných jednání zaznívají běžně. A pokud řekl, že Čína je klíčovou silou pro vytváření podmínek pro mír, tak má bohužel pravdu. Peking má na Moskvu největší páky, ovšem podle západních not hrát nebude.

Orbánovo varování v rozhovoru pro deník Bild, že se situace na bojišti v příštích měsících ještě zhorší, nelze brát na lehkou váhu. Zřejmě má pravdu, když říká: „Příští dva tři měsíce budou brutálnější, než si myslíme. Je tu více zbraní a Rusové jsou odhodlanější, takže síla konfrontace, počty mrtvých, počty obětí budou také brutálnější než za posledních sedm měsíců, ačkoli předcházející období bylo též brutální.“ Obě strany totiž stále sázejí na vojenské řešení, Putin je vidí jako nejvýhodnější, což nutí i Kyjev pokračovat v boji.

Putin se nijak netajil, jaké má cíle. Na tiskové konferenci zopakoval, že se Ukrajinci mají stáhnout z území, která už Rusko formálně a nezákonně připojilo, i když je ještě vojensky nekontroluje.

Na lehkou váhu nelze brát ani Orbánova slova, že Putinovo hodnocení situace na frontě se „výrazně liší od interpretace prezidenta Zelenského“. Oba při setkání s Orbánem samozřejmě podávali obraz bojiště tak, jak jim vyhovuje. „Putin se vůbec nezmínil o ruských ztrátách. Co se týká těch ukrajinských, ruská strana odhaduje jejich měsíční počet na 40 až 50 tisíc vojáků,“ napsal Orbán v dopise do Bruselu. Ruská čísla budou nadnesená, to ale nic nemění na tom, že Rusové dál postupují, i když pomaleji.

Výrok Orbána „nehádám se o to, kdo má pravdu a kdo ne, mým cílem je mír a klid zbraní“, zní nechutně. Pokud by se však situace na frontě nezměnila ve prospěch Ukrajiny, a Orbán si zřetelně myslí, že se tak nestane, lze ho chápat. Nutno podotknout, že Orbán nikdy nezpochybňoval, že je Rusko agresorem, jen má pocit, že Kyjev vyhrát nemůže.

To, že Orbánova slova je potřeba brát vážně, ovšem neznamená, že by se měl okamžitě přijmout čínský plán klidu zbraní. Ten by totiž představoval jen zmrazení konfliktu do té doby, než Rusko obnoví své síly, aby mohlo Ukrajinu dorazit. Slova maďarského premiéra by však měla otevřít oči všem, kteří si nasazují růžové brýle a myslí si, jak Ukrajinci nakonec Rusa přemůžou. Za stávajícího objemu pomoci to tak nevypadá. Pokud se má situace změnit, je nutná výrazně větší a rychlá pomoc, protože čas hraje pro Rusko.

Bývalý švédský pravicový premiér Carl Bildt, kterého rozhodně nelze označoval za hlas Moskvy, ve své analýze pro Foreign Policy popsal, co by se mohlo stát v případě ruského vítězství – přišla by vlna deseti až patnácti milionů Ukrajinců. Současně by ve vzduchu visela hrozba další ruské agrese, protože není jasné, kde by se obnovené ruské impérium zastavilo.

Nutností by bylo výrazně navýšit výdaje na obranu – minimálně na dvojnásobek, což by mělo značné ekonomické dopady. I když Bildt předpokládá, že by Rusko nakonec Ukrajinu nedokázalo strávit a její anexe by paradoxně vedla k dalšímu rozpadu ruské říše, bylo by mnohem lepší této situaci předejít. Pomáhat mnohem výrazněji Ukrajině je pořád levnější než se potýkat s novou bezpečnostní situací, kdy Rusko po anexi Ukrajiny stojí na hranicích Polska. Zatím se však zdá, že si to Západ dostatečně neuvědomuje a pořád nechává Ukrajině jen drobky. Jak se říká, je to jako plivnout do Stromovky nebo dát volovi třešni.