Článek
Jakmile opadl prvotní šok z takového prohlášení, a hlavně reálného činu, politici (Macronovi přívrženci i protivníci) a političtí komentátoři si začali uvědomovat, že to z prezidentovy strany byl opravdu geniální politický tah.
První lekcí pro politiky je to, že Macron ze své slabé stránky udělal silnou. Oprávněně byl kritizován za svůj autoritativní styl vlády. Po celou její dobu se vždy bránil vypsání referenda. Jakmile v posledních parlamentních volbách ztratil absolutní většinu ve sněmovně, jeho vláda se často uchylovala k používání článku 49.3, který umožňuje prosadit zákony bez parlamentního hlasování. Tento článek by se měl používat výjimečně v případě přírodních nebo válečných katastrof. Pro Macrona se však stal běžným nástrojem k prosazování zákonů proti vůli lidu i zvolených zástupců. Nyní však francouzský prezident neváhal radikálně otočit a vložit po neúspěšných volbách osud Francie do rukou voličů. Macron se tak zapíše do francouzské historie jako zastánce lidové demokracie.
Tato otočka byla velmi promyšlená, což ukazují další kroky. Prezidenta nemohl výsledek voleb překvapit, protože tentokrát se naprosto vyplnily předvolební průzkumy. Většina agentur dávala Národnímu shromáždění více než třicetiprocentní volební výsledek, zatímco Macronově straně Potřeba Evropy 15 %. A tak plus minus dopadly i volby. Nešlo tedy o překvapení, ale jen potvrzení toho, že volební průzkumy se mohou trefit. Zkušený politický hráč jako Macron byl na tuto variantu připraven.
Promyšlenost vyhlášení předčasných voleb potvrzuje i rychlost, s jakou jednal. Podle ústavy má rozpuštění parlamentu předcházet jednání s jeho představiteli. Lze předpokládat, že by zabrala i několik dní, což se však nestalo. Macron také volby stanovil na nejbližší možný termín. Podle ústavy je prezident musí vypsat dvacet až čtyřicet dní po rozpuštění parlamentu. Macron klidně mohl vyhlásit, že rozpustí parlament na konci prázdnin a volby proběhnou v září. To by dalo všem politickým aktérům čas se na ně dostatečně připravit.
Francie ale půjde k prvnímu kolu již na konci června. Volí se dvoukolově většinovým systémem, který je rozdělený na 577 volebních okrsků. Jelikož v zemi platí zákon o paritě, musí každá strana představit jak mužského, tak ženského kandidáta. Strana, která chce pokrýt všechny volební okrsky, musí mít v zásobě silné kádrové rezervy (přes 1154 kandidátů). Z logiky věci tak vyplývá, že velmi krátký čas na organizaci a nutnost velkého množství zástupců jednoznačně favorizují největší politické strany. Francouzské volby budou jen pro ně.
Macron vyhlášením předčasných voleb otevřel hned několik možných scénářů, jak se bude politický život v zemi dál odvíjet. První je, že jeho strana získá absolutní nebo relativní většinu (stane se vítězem voleb, avšak nebude mít nadpoloviční většinu). Ačkoliv „projela“ evropské volby, u těch parlamentních tomu tak být nemusí. Jedná se o volební systém, který vždy zafungoval, protože všichni ostatní kandidáti se ve druhém kole rozhodli podpořit kohokoliv, kdo zabrání návratu extrémní pravice. Sám Macron během svého projevu k rozpuštění parlamentu udal tón kampaně, která se bude vést v tomto duchu.
Druhou možností je, že relativní nebo absolutní většinu získá Národní shromáždění. Nyní má tato strana 89 poslanců. V nadcházejících volbách jistě posílí, ovšem mandáty zdvojnásobit bude velmi těžké. Hodně křesel pochází z velkých měst a právě zde bylo pro Národní shromáždění vždy obtížné prorazit a dosáhnout dobrého výsledku. A i kdyby se Marine Le Penové podařilo získat v parlamentu většinu, nebude to mít jednoduché.
Francouzský politický systém již několikrát v minulosti zažil chvíle, kdy prezident a premiér nepocházeli ze stejného politického tábora. Tato situace byla vždy velmi komplikovaná a politicky křehká. Předseda vlády se pohybuje mezi dvěma mlýnskými koly. Prvním je samozřejmě prezident. Ten by měl nechat premiéra vládnout, ale i tak má velké kompetence v zahraniční politice a zůstává vrchním velitelem armády. To je v aktuální situaci velmi důležitá funkce. Z druhé strany by práci Národního shromáždění mohl komplikovat francouzský nejvyšší soud, který by mohl blokovat zákony a vracet je neustále k přepracování.
Francie v následujících měsících směřuje k velké politické nestabilitě. Těžko si lze představit volební výsledek, který by takovému stavu zabránil. A zde jde vidět genialita Macronova rozhodnutí. Macron je totiž politik, který vládne neustále v krizovém režimu. Stav permanentní krize mu bude ze všech politiků vyhovovat nejlépe. Toto riziko podstupuje i za cenu, že nemusí dokončit své volební období jako prezident.
