Článek
Emmanuel Macron měl již v prvním volebním období připravenou důchodovou reformu. V tomto případě mělo jít opravdu o reformu systému. Slogan tehdejší kampaně měl být: „jedno euro odvedené – jedno euro důchodu“. Smyslem reformy mělo být zprůhlednění systému, kdy každý Francouz by měl jasnou představu, kolik odvedl peněz do systému a jak velký důchod bude mít. Tuto reformu však zastavil covid.
Macronova kampaň pro druhé prezidentské období proklamovala důchodovou reformu za jednu z hlavních priorit. Tentokrát již nešlo o změnu transparentnosti systému, ale pouze o prodloužení doby odchodu do důchodu. Macron mluvil jasně: pokud bude zvolen, odchod do důchodu se prodlouží. Toho se chytla Marine Le Penová, která tvrdila opak. Jestli zasedne v Elysejském paláci ona, věk odchodu do důchodu se měnit nebude. Jak to dopadlo, víme.
Zde jen malá odbočka do českých končin a možná jedno poučení pro nastupujícího českého prezidenta Pavla. Stejně jako Macron, i on byl zvolen na základě odporu proti druhému kandidátovi. Nyní velká část levicově orientovaných voličů, kteří v prezidentském hlasování jasně podpořili Macrona proti Le Penové, svolává velké stávky. Přitom bylo jasné, že Macron nic neporušil. Jeho voliči pouze v prezidentské volbě dali přednost marketinkové kampani a upřednostnili negativní hlasování bez toho, že by přesně znali program a hodnoty, pro které hlasují.
Vraťme se ale do Francie. Záměr reformy je jasný. Posunout věk odchodu do důchodu z 62 let na 64 let. To se z našeho pohledu může zdát jako přiměřené, vždyť my budeme chodit do důchodu ještě později. Zde je však potřeba zmínit jeden detail a tím je počet odpracovaných let. Pro zjednodušení: aby člověk měl právo na plný důchod, musí mít odpracováno 42 let. Z toho vyplývá, že plný důchod mají v 62 letech ti, kdo začali pracovat před 20. rokem života. Do odpracovaných let se nepočítá studium. Prakticky tedy většina Francouzů, kteří chtějí mít maximální důchod, pracuje do 65 až 67 let, aby splnili podmínku odpracovaných let. Zvednutím hranice na 64 let se pro velkou část Francouzů zvedá automaticky odchod do důchodu z 67 na 69 let.
Nejzávažnější kritika současné důchodové reformy je v tom, že ji Francie nepotřebuje. Rada pro důchody vytvořená již v roce 2000 má sledovat a monitorovat francouzský důchodový systém, aby nedošlo k nepředvídaným nedostatkům. Tato rada každý rok publikuje podrobnou studii, ve které mapuje důchodový systém a činí projekce do budoucnosti. Samozřejmě jde vždy o projekce, kde nejdůležitějším parametrem je růst HDP.
Odhadovat růst HDP na 10 nebo 20 let dopředu je těžká disciplína. Avšak zpráva není záměrně optimistická a nepředvídá nová růstová léta pro Francii. Co z ní však vyplývá celkem jasně, je, že současný důchodový systém by měl být lehce deficitní každý rok. Mluví se o 10 miliardách eur ročně, což je z hlediska francouzského deficitu nízké číslo. Avšak Francie má relativně dobrou demografickou situaci, a tak by hlavní problémy měly přijít až v roce 2050. Jaký však bude svět v tomto roce?
Kritici důchodové reformy poukazují na to, že i vládní dokumenty mluví o tom, že reforma se provádí ne v zájmu udržitelnosti francouzského důchodového systému, ale pro stabilizování veřejných financí. Ano, schodek veřejného rozpočtu a francouzský dluh jsou astronomické, a hlavně chronické. Reformou důchodového systému se tak dosáhne přebytku, který bude používán na stabilizaci veřejných financí.
Jádro celého problému je však ještě jinde. Důchodový systém ve svých hlavních konturách vznikl ve Francii po válce. Tehdy šlo o zemi, která měla silný hospodářský růst, nízkou nezaměstnanost, nižší dobu dožití, a hlavně úplně jiné hodnoty. Po válce bylo mezigenerační soužití důležité a rodinné vazby velmi pevné. Lidé byli zvyklí starat se o své rodiče a rodiče zase pomáhat v mladých rodinách. S raketovým nástupem rozvodovosti a neochotou tvořit rodiny čím dál víc povinností dopadá na bedra státu. Stát však rodinu nemůže plně nahradit. Ani ve Francii, ani u nás.