Článek
Při připomínkách 17. listopadu 1989 by se v záři zapálených svíček však nemělo zapomínat na to, že Československo bylo jednou z vůbec posledních zemí, „kde to prasklo“. Předběhlo nás nejen Maďarsko, ale i Polská lidová republika, a dokonce i Německá demokratická republika.
To o nás také něco vypovídá, měli jsme nejen jedno z nejkonzervativnějších komunistických vedení, ale také jedny z nejloajálnějších občanů. V lednu 1989 se sice protestovalo při výročí úmrtí Jana Palacha, ale s výjimkou menší demonstrace 21. srpna se tady žádné velké protesty nekonaly. Nejmasovějším projevem nespokojenosti byly podpisy pod prohlášením Několik vět, pro což ale až tak velká odvaha nebyla potřeba, když za to nezatkli ani Hanu Zagorovou.
Větší protesty se plánovaly až na Den lidských práv připadající na 10. prosince, a někteří tvrdí odpůrci režimu dokonce zvažovali, že na „svazáckou“ akci 17. listopadu nepůjdou. Právě zásah proti ní ale vedl k pádu komunistů, který byl vzhledem k dění v celém ekonomicky vyčerpaném a ideově vyčichlém „táboře míru a socialismu“ nevyhnutelný.
Smutné rovněž je, že dosud stále nevíme, co se všechno 17. listopadu odehrávalo, proč na zemi ležel Zifčák Růžička, jak do průběhu demonstrace zasahovala StB. Prostě pořád zůstává polojasno, což je více než třicet let po Listopadu docela smutné. Rozhodně to není nic, co by podporovalo občas zaznívající nápad udělat ze 17. listopadu hlavní svátek České republiky.
Naše společnost by však měla místo hledání pseudoproblémů, co by mělo být hlavním státním svátkem, a ptákovin, jaký by měl být národní pták, řešit aktuální a skutečné problémy.
A to se neděje, tak jako se to nedálo za dob generálního tajemníka Milouše Jakeše, který si pletl brojlery s bojlery a milé holce Zagorové, která si podle něj neměla na co stěžovat, když ročně brala 600 000 korun, zakázal vystupovat.
I dnešní vláda zatahuje záclonky jako Leonid Brežněv ve vtipu, jak zastaví vlak na Sibiři a dále nejede. Stalin nařídí zastřelit strojvůdce, ale vlak se stejně nerozjede. Chruščov rozhodne o rehabilitaci strojvůdce, ale vlak dál stojí, tak Brežněv řekne: „Budeme dělat, že jede.“ Její slavný konsolidační balíček nápadně připomíná soubor opatření z dob končící normalizace, kdy se začala ekonomika propadat, který také nic nevyřešil. Ekonomika České republiky se ne a ne rozběhnout. Pokud se vláda neprobere a nezačne problémy skutečně řešit, tak se budou moci všichni její členové cítit jako pověstné kůly v plotě. A ono řešení neznamená jen uplatňování škrtů a přenášení nákladů na chudnoucí masy – to vede k vyhlášení stávky, jež je varovným prstem říkajícím vládo, probuď se.
Až půjdou vedoucí představitelé země klást věnce, budou nám chtít ukázat, jak dlouho se nám už svobodněji dýše. Což o to, to všechny těší, protože nikdo by nechtěl žít v dobách, kdy platilo Husákovo heslo, že hranice není korzo, a omezené byly cesty nejen na Západ a do Jugoslávie, pro které byl potřeba devizový příslib, ale i do Maďarska, kdy mnohé zboží bylo jen pod pultem a člověk si musel dávat pozor na hubu, neboť ho sledovali donašeči. Politici by si ale také měli vzpomenout na náladu v tehdejším bezčasí. Nesklouzávat k hloupým prázdným termínům a nedržet se slepě ideologických postulátů, ale otevřít oči a postavit se situaci čelem.
Návratu komunismu se nemusíme bát. Už před deseti patnácti lety bylo hloupě vypočítavé jím strašit ve snaze získat více hlasů do voleb. Komunismus se přežil a země, které samy sebe označují dále za komunistické, využívají jen vyprázdněného termínu pro státní kapitalismus spojený s přerozdělováním. Hrozby jsou úplně jiné a jinde a vedení země si je musí uvědomovat a jednat podle toho. Hlavní je sjednotit společnost. To neudělají škrty, ale jasné zaměření, na co se soustředit do budoucna, co jsou priority celé společnosti a jaká cesta vede k jejich realizaci. Vláda si musí uvědomit, kdo co unese, a podle toho rozdělovat zátěž a nedělat cyklistu, který se v Bruselu hrbí a doma šlape.