Článek
Klidu bylo dosaženo za cenu, že desetitisíce obyvatel byly vysídleny. I ze severu ostrova, obývaném z 80 procent Řeky, se muselo vystěhovat 150 tisíc lidí, což byla čtvrtina populace Kypru. O rok později muselo odejít z jihu 60 000 kyperských Turků a v roce 1983 byla na severu vyhlášena neuznávaná Severokyperská turecká republika. Takovýto výsledek turecké agrese skutečně nejde dávat za vzor jakémukoliv uspořádání.
Problém Kypru není jednostranný, on žádný problém není nikdy jednostranný. Turecko před padesáti lety reagovalo na převrat na Kypru z 15. července 1974, který zosnovala pučistická vláda řeckých plukovníků vedená Georgiem Papadopulem. Na Kypru byla svržena vláda arcibiskupa Makaria III. a na post prezidenta byl dosazen Nikos Sampson, který byl zastáncem sjednocení Kypru s Řeckem.
Rychlost turecké reakce, kdy vylodění přišlo ani ne týden po převratu, ukazuje, že Turecko bylo připravené k zásahu. Turecko se chtělo vylodit na Kypru už o deset let dříve v roce 1964, ale administrativa amerického prezidenta Lyndona Johnsona mu v tom zabránila, jak ukázaly před třemi lety odtajněné dokumenty z Johnsonova archivu. Johnson tehdy pohrozil Ankaře, že pokud zaútočí na Kypr, neposkytnou mu Spojené státy podporu v případě sovětského útoku na Turecko. I když Američané Turecku pohrozili, přesto došlo v létě 1964 k několika tureckým útokům včetně náletu na sever Kypru, na Tyllirii a Kato Pyrgos, jedinou dál existující řeckou exklávu na severu Kypru. Tam zabíjely shozené napalmové pumy.
Invaze na Kypr sice ukázala, že NATO dokáže zabránit propuknutí rozsáhlé války mezi svými členy, ne však ozbrojeným konfliktům mezi nimi. Turecko přitom využívalo bezzubosti mezinárodního společenství. Příměří sice bylo uzavřeno už 22. července, kdy turecké jednotky okupovaly jen tři procenta území Kypru a porušovaly tak rezoluci Rady bezpečnosti OSN 353 požadující stažení tureckých sil. Když kvůli turecké invazi padla řecká junta, Turecko se rozhodlo využít situace a v půlce srpna zahájilo rozsáhlou ofenzívu a ovládlo skoro dvě pětiny ostrova.
Severokyperskou tureckou republiku vyhlášenou jednostranně v roce 1983 uznává jen Turecko a Turecko její existenci využívá k tlaku na Kypr a k zajištění práva na těžbu plynu ze šelfu.
Problém okolo Kypru není vyřešen, jen zamrzl, i když Ankara by stávající stav ráda označila za definitivně daný, protože jí vyhovuje. Tvrdit, že by kyperský model mohl sloužit jako vzor pro uspořádání na Ukrajině, je výhodný jenom pro Rusko. Vyhovuje agresorovi, který získal kontrolu nad cizím územím, ať už je připojil jako Rusko v případě Krymu a oblastí na východě Ukrajiny, nebo je kontroluje přes loutkovou vládu. Měnit hranice silou je zapovězeno a turecké ambice nesmějí ohrožovat stabilitu Aliance.
Jeden aspekt je však zajímavý, i když mezinárodně uznávaná Kyperská republika nekontroluje celé své území, stala se 1. května 2004 – stejně jako Česká republika – členskou zemí EU. Použila se taková obezlička, že se členem EU stalo celé území Kypru včetně území na severu. To ukazuje, že i Ukrajina by se mohla stát unijní zemí, pokud splní příslušné podmínky, byť by nekontrolovala Krym a Donbas. Totéž platí i u Moldavska. Tady by o vzoru šlo mluvit.