Článek
Balíček se nelíbí nacionalistům, podle nichž nedostatečně brání migraci a ve skutečnosti ji spíše podporuje. Nespokojeni jsou také zastánci lidských práv, protože se obávají, že situaci migrantů ještě zhorší – skončí v detenčních centrech nebo budou proti své vůli deportováni.
Každý z návrhů se schvaloval separátně. Vytvoření společné databáze a screening obyvatel třetích zemí prošly bez větších problémů, protože je podpořili nacionalisté a stavěli se proti nim jen progresivisté. S většími problémy pak bylo schváleno použití tvrdších opatření na hranicích a také velmi sporná otázka povinné solidarity se zeměmi postiženými migrační vlnou a relokace migrantů. Donald Tusk rovnou řekl, že Polsko tento bod, který prosazují migrací postižené Řecko a Itálie, nepřijme. Že je potřeba, aby se na zvládání migrační krize podílely všechny členské země, je pochopitelné, ovšem relokace až moc připomíná odmítané migrační kvóty, z nichž se lze vyplatit. Povinná solidarita je contradictio in adjecto, tedy protimluv. Nejde o solidaritu, nýbrž o povinnost.
Celý tento bod balíčku je navíc nesmyslný, protože v schengenském prostoru půjdou migranti, kteří uspějí se žádostí žít v EU, stejně tam, kam chtějí. Většina do Německa nebo do skandinávských zemí, které už mají s přívalem migrantů problémy.
Asi nikdo, kdo si uchoval zbytečky lidství, neodmítne lidi utíkající před násilím a válkou. My jsme to prokázali v případě Ukrajinců utíkajících po ruském vpádu, ačkoli i mezi nimi byli tací, kteří šli takzvaně za lepším, ale věděli jsme, že migrační vlnu vyvolala válka.
Velká většina lidí přicházejících z Afriky a Asie však neutíká před válkami, i když nejrůznějších konfliktů probíhá na černém kontinentu mnohem víc, než vědí i lidé sledující dění ve světě. Chtějí vést lepší životy než ty bědné ve svých vlastech. Ani to nelze nikomu vyčítat, každý se chce mít lépe, ale pokud se říká, že každý má právo na migraci, tak je nutné říci i B. Že lze také mít právo tyto lidi – myslím ekonomické migranty – odmítnout. Je hezké dávat dětem za vzor Martina z Tours, který se podle legendy rozdělil s žebrákem o svůj plášť, jenomže o plášť se nelze dělit donekonečna, pokud nechceme předvádět názornou ukázku, co je to infinitezimální počet. Každá společnost má limity, co zvládne, a ty nelze natahovat do nekonečna. Ukazuje to změna přístupu skandinávských zemí, které byly po roky známé svou vstřícností, což poznali i mnozí naši emigranti – a i mezi těmi nebyli jen ti političtí. V naprosté většině se však chtěli stát součástí společnosti, do které přišli.
Mnozí ze současných zachráněných migrantů však nepůsobí dojmem, že se touží integrovat, naučit se jazyk a přijmout evropské hodnoty. Chtějí žít po svém, a přitom se mít lépe. Unijní země nevnímají jako svůj nový domov, ale jen jako místo, kde si mohou přilepšit. Vytvářejí v nich uzavřené diaspory.
Celý přístup k migrantům je v Evropě contradictio in adjecto. Chceme je integrovat, přitom jim ale chceme dát stejná práva, jako mají obyvatelé EU, takže mohou vyznávat nejen odlišná náboženství, ale i odlišné hodnoty. Mohou popírat ženská práva, nechat své dcery obřezávat, nadřazovat víru světskému zákonu – a nikdo jim to nebere. Toto ale balíček neřeší.