KOMENTÁŘ: Kurdský mouřenín posloužil, mouřenín může jít – Alex Švamberk

Když se Kurdům podařilo u syrského Kobani zastavit postup Islámského státu, byli za hrdiny. Když se však po zapojení Ruska ukázalo, že v oblasti zůstane platit status quo, protože syrský prezident Bašár Asad zůstane u moci, jejich šance na získání alespoň autonomie padly. Jakmile pomohli s porážkou Islámského státu, Západ od nich začal dávat ruce pryč.

V ohrožení se ocitli už loni, když Trump oznámil, že stáhne ze Sýrie americké vojáky, od čehož nakonec pod tlakem armády ustoupil. V neděli však vyhověl tureckému prezidentovi Recepovi Tayyipovi Erdoganovi a dal mu volnou ruku k vytvoření bezpečnostního koridoru. Měl pocit, že zabil nejméně dvě mouchy jednou ranou. Otevřel tak opět možnost postupného stahování amerických jednotek ze Sýrie, které slíbil už před volbami a které by otevřelo prostor Rusku. Nic na tom nemění, že Spojené státy nyní zdůraznily, že američtí vojáci se jen stáhli od hranice Turecka, aby umožnili tureckou operaci.

Zlepšil tím i napjaté vztahy s Tureckem, které v poslední době až moc koketuje s Moskvou, od níž si kupuje zbraně, což oslabuje NATO. Ankara dlouhodobě naléhala na uskutečnění operace proti syrským Kurdům, protože je na rozdíl od Západu nepovažuje za spojence, ale za teroristy spojené s tureckou separatistickou Stranou kurdských pracujících. Navíc měl Trump pocit, že tím dal políček evropským zemím, jež odmítají převzít ze zajateckých táborů své občany, kteří se zapojili do války na straně Islámského státu. Ty by měli nově hlídat Turci.

Trump si sice záhy uvědomil, že dát Turkům zelenou může skončit masakrem, a tak varoval Ankaru, že když to přežene, ekonomicky je zničí, ale Turky už nezastavil.

Kurdové už mobilizovali, ale je celkem jasné, že šanci zastavit druhý vojensky nejsilnější stát NATO po USA nemají. A výzvy Evropské unie nebo Rady bezpečnosti tureckou ofenzivu nezastaví. Bude záležet jen na tom, kam budou chtít Turci dojít.

Je samozřejmě jasné, že kurdské milice budou především bránit své území a ne střežit zadržené bojovníky Islámského státu. Ti pak mohou využít příležitosti a utéci. Tím padá jedna z iluzí.

Turecký prezident, který operaci připravoval dlouho, se snažil získat podporu i v zemích EU. Slíbil, že přesune do oblasti jeden až dva miliony uprchlíků ze Sýrie, kteří jsou v Turecku a proti nimž v zemi roste odpor. A aby byla jeho slova slyšet, pohrozil EU, že nepodpoří-li jeho plán, nechá běžence ze Sýrie odcházet do Evropy. Se svým plánem Erdogan tak očaroval českého premiéra Andreje Babiše, že se o něm kladně zmínil i v projevu na Valném shromáždění OSN zřetelně s cílem nasbírat body, že má plán, jak zamezit další uprchlické vlně. Nedošlo mu však, že také jde o iluzi. Vojenské operace uprchlické krize vyvolávají a neřeší. Z oblasti budou utíkat další lidé, asi ne do Turecka, ale mířit budou do Evropy, zejména do Německa, kde už je silná kurdská menšina.

Nemluvě o tom, že návrat uprchlíků se neřeší tak, že se násilím pošlou někam jinam, než odkud přišli. Tomu se říká nucené přesídlení.

Erdogan má svůj plán promyšlený, a pokud ho dotáhne, může mu hodně přinést. Zbaví se nespokojenosti vlastního obyvatelstva, kterému vadí, že je v zemi 3,6 milionu syrských běženců, což představuje extrémní zátěž. Milion až dva miliony syrských Arabů přesunutých do oblasti obývané dvěma miliony Kurdů zcela změní etnické složení a oslabí tam kurdský vliv. Protesty, že takovéto přesuny jsou nezákonné a nelidské, zazní, ale nic nezmění.

Ale to není vše, u hranic s Tureckem se nacházejí nejbohatší syrská ropná pole. Protože tíhu bojů nechá Turecko na bedrech Svobodné syrské armády, riskuje pouze jediné – že Kurdové odpovědí další vlnou teroristických útoků v Turecku. S těmi si však dosud vždy nějak dokázal poradit. Nic jiného mu nehrozí.

Kurdy hodil demokratický Západ přes palubu.