Článek
Protesty vyvolal postup vlády v Prištině, která sice v březnu podepsala s bělehradskou dohodu o postupné normalizaci vztahů, nemá ale ani nejmenší chuť dát Srbům autonomii. Sama totiž nejlépe ví, jak může autonomie vést k odtržení. Na jaře byly vyhlášeny místní volby ve čtyřech srbských obcích na severu země, které Srbové bojkotovali. Účast činila tři procenta, ale cíle bylo dosaženo – byli zvoleni albánští zastupitelé. I když Spojené státy důrazně doporučily kosovskému premiérovi Albinu Kurtimu neuvádět nové starosty do funkcí, ten rad nedbal. Vsadil na získání kontroly nad srbskými obcemi.
Srbská vláda po střetech uvedla svou armádu do nejvyšší bojové pohotovosti. Padl plán, že kosovští Srbové dostanou autonomii výměnou za to, že Bělehrad jeho samostatnost sice neuzná, ale nebude bránit přijetí Kosova do mezinárodních organizací.
Západu se přitom v současnosti nic nehodí méně než eskalace napětí na Balkánu. Naopak Rusko si může mnout ruce. Nejenže mohlo slovně zaútočit na USA a EU, ale hlavně moc dobře ví, že konflikt na Balkáně by mohl alespoň částečně odpoutat pozornost od Ukrajiny.
V tomto případě však Západ může zpytovat své svědomí. Dohnala ho vlastní minulost a nepromyšlená politika v regionu, jemuž nerozuměl. Brutální postup srbského vedení při rozpadu Jugoslávie je neomluvitelný, ale to neznamená, že na druhé straně byli samí nevinní beránci. Nacionalisté byli na všech stranách, ale Západ to přehlížel. Vinni byli Srbové, kteří nechtěli rozpad Jugoslávie, a kdo se jim postavil, byl v právu. Chorvatům nikdo nezabránil v ovládnutí Srbské Krajiny při operaci Bouře v roce 1995, která vedla k masovému úprku srbského obyvatelstva. A když se rozhořely boje v Kosovu, jehož předáci také toužili po samostatnosti, intervenoval vojensky a tři měsíce Srbsko bombardoval.
Srby postupně zahnal do náruče Rusů. Přestože Kosovo nebylo samostatnou svazovou republikou a nemělo právo se odtrhnout, Západ nedokázal kosovské Albánce přivést ke kompromisu. Nechal je 17. února 2008 vyhlásit samostatnost navzdory tomu, že rezoluce Rady bezpečnosti 1244 uváděla, že oblast zůstává součástí Srbska. Toho si v Moskvě dobře všimli a v létě téhož roku připravili Gruzii o Jižní Osetii a Abcházii. Od té doby byl Kreml opakovaně svědkem toho, že Západ nemá sílu ukočírovat kosovské Albánce.
I v Prištině však viděli, že jim nakonec vždycky všechno prošlo, a jednali podle toho i nyní. Až teď přišla studená sprcha, když jim Američané zrušili účast na vojenském cvičení Defender Europe 23. Otázkou je, zda to bude stačit.
Západ musí nyní jednat rychle a efektivně, aby se napětí utlumilo. Vyslání tureckých posil do jednotek KFOR je jen prvním, sice důležitým, nikoli však rozhodujícím krokem. Bude třeba donutit Prištinu k ústupkům a k nastolení vstřícnější politiky vůči srbským obyvatelům, aby se napětí snížilo.
Navíc je potřeba Srbsku dát atraktivní nabídku, aby se oslabily jeho vazby na Moskvu. Nyní je ta pravá chvíle, protože Srbsko zažívá bouřlivé protesty, které vyvolaly střelby ve školách, ale přešly v kritiku vlády. Nesmějí se opakovat chyby z přelomu let 1996 a 1997, kdy Západ nepodpořil dostatečně silně demonstranty, neboť nechtěl oslabit pozici Slobodana Miloševiče jako jednoho z garantů Daytonských dohod, které ukončily válku na Balkáně. Miloševič to ustál a mohl přitvrdit, což ukázalo, že ne vždy je reál politika optimálním řešením.
Ve hře je však více než jen sever Kosova, jehož srbští obyvatelé netouží po životě pod kosovskoalbánskou vládou. Jde i o Bosnu, kde vůdce bosenských Srbů Milorad Dodik dává často najevo touhu vytvořit samostatný stát napojený na Srbsko. Jen obratná politika a změněný přístup k Srbům je může odvrátit od toho, aby si volili nacionalistické vůdce.