Článek
I konzervativci vždy kritizovali korunního prince za kontroverzní, zejména ekologické, názory, protože má jako živá socha důstojně reprezentovat celý národ a ústava mu zapovídá vyjadřovat názory rozdělující společnost. Na jeho aktivismus lidé jistě časem zapomenou, vždyť celoživotní čekatel na trůn svou úlohu perfektně zná.
Problém se nachází jinde.
Náboženský a národní rituál korunovace připomenul symboliku monarchie – slavnou minulost, společný úděl a souručenství britského společenství čtyř národů. Od nástupu Alžběty II. (1953) se ale složení obyvatel ostrovního království radikálně změnilo. Je převážně sekulární a anglikánská církev má méně praktikujících členů než muslimové a katolíci.
Včetně dětí a vnuků tvoří přistěhovalci z bývalých kolonií 20 procent obyvatel, nemluvě o milionech dalších imigrantů, kteří mají k dějinám ostrova v lepším případě vlažný postoj. Vůči společnému britskému národu se dnes vyhraňuje nacionální Skotsko a náboženství i idea národa se nacházejí pod nenávistným útokem pokrokové elity, jež považuje monarchii za přežitek a dědičné privilegium panovníka za neslučitelné s ideálem demokratické rovnosti.
Ačkoli se paradox korunované parlamentární republiky logicky vysvětlit nedá, je totiž důsledkem dějinného úsilí za nadřazenost parlamentu nad panovníkem (regnum politicum et regale) a posléze i za občanská politická práva, jež vyvrcholilo slavnou „sametovou“ revolucí (1689) a vedlo ke vzniku americké republiky (1776). Jak důležitá je národní soudržnost, předvádějí právě Američané, kteří nahradili krále ústavou a dnes vedou tak zuřivé spory, že ohrožují samu legitimitu demokracie. Strana demokratů se chová, jako by republikáni ztratili právo vládnout, a republikáni mají k uznání vlády demokratů rovněž dost daleko. Politický oponent se považuje za nepřítele.
O budoucnosti britské monarchie v různorodé a nesourodé společnosti lze jistě pochybovat; hodně bude záležet na tom, jak se Karel III. k problému postaví. Nestačí vyzývat k věrnosti, jak se právě stalo, lépe je připomínat, co rituál pomazání podle protokolu krále Šalamouna, jak jej popisuje První kniha královská, vlastně znamená – že se státní moc a laskavost nevylučují. Angličtí monarchové se považovali za potomky krále Davida, a proto krále Karla provázel na trůn vznešený chór Händelovy skladby Kněz Sádok a nejvyšší představitel státní církve jej pomazal posvátným olejem z Olivové hory. Dávní Izraelité dobře věděli, že panovníka nutno podřídit slitovnému a spravedlivému Bohu, jinak hrozí tyranie. Bez židovsko-křesťanské tradice by nevznikl právní stát, soucit a úcta k člověku stvořenému k obrazu Božímu. Má-li mít koruna smysl, měl by král trůnit nad demokratickou vřavou a brzdit progresivistickou nenávist a očerňování národních dějin, aniž by porušil královskou neutralitu. Je to ale vůbec možné?
Skrytou moc panovníka z Boží milosti dnes většina lidí nevnímá, ale i pro ně, jak napsal anglický filosof Roger Scruton, může být něco jako „kouzlo vánočního stromku“. Královské oslavy přinášejí mnoho radosti do všedních dnů a jsou důstojným symbolem společenství mrtvých, živých i dosud nenarozených. Vždyť „Bože ochraňuj krále…“ obsahuje i náš svatováclavský hymnus: „Nedej zahynouti nám ni budoucím!“
KOMENTÁŘ: Korunovace – šílenství na britský způsob – Tomáš Skoupý
