Článek
V předvečer historického dne panuje v okolí Westminsterského opatství klid. Trasu, kudy se britský panovník bude ubírat ke slavnostnímu aktu, lemují stovky nadšenců, kteří si ta nejlepší místa zabrali i několik dní dopředu. Na samotnou silnici už policisté nikoho nepustí, a pokud chcete přejít, musíte obejít celou trasu. Nikomu to ale příliš nevadí.
Mezi kempujícími nadšenci monarchie se procházejí turisté, kterým lidé zabalení do spacáků a britských vlajek ochotně pózují, byť je jejich úsměv poněkud unavený. Policisté postávají poblíž, občas s nimi prohodí pár slov, občas provedou nutnou kontrolu stanu. Noc ubíhá pomalu, ale neprší, a to je hlavní.
Po sedmé hodině ranní se poklidný a ospalý ráz opatství začíná měnit. Na Lambeth Bridge se řadí čestní hosté. Na mostě to docela silně fouká, navíc začíná poprchávat. Dámy si drží své róby a statečně vzdorují živlům. Pánové se tváří slavnostně, navzdory všudypřítomným fotoaparátům zvědavých turistů. Davy „obyčejných“ lidí mezitím proudí všemi směry k trase, kudy král pojede.
Organizátorům se daří situaci vcelku zvládat, u každého sektoru se snaží držet uličku, kudy by mohli lidé odejít na toaletu. Pokud by chtěli odejít úplně, dovnitř už se nedostanou. „Já tady prostě tu uličku potřebuju,“ křičí jeden z členů ostrahy na své podřízené, kteří nechali do sektoru přijít moc lidí. Pak se chlap jako hora rozkřičí i na diváky. Připojí pár slov jako „dámy a pánové“ a „prosím“, tón zůstává stejný. Diváci se konečně pohnou a v sektoru vzniká těsná ulička.
O kus dál je dav se žlutými vlajkami. „Není to můj král“ či „Peníze pro sestry“ jsou hesla na transparentech, které se rozhýbou pokaždé, když přes Trafalgar Square projede příslušník armády nebo policie. O kus dál se jejich skandování snaží překřičet přívrženci monarchie hymnou. Kdo by ale čekal potyčky či slovní provokace, byl by na omylu. Obě skupiny, byť za dohledu policistů, stojí vedle sebe a nechávají se na pokoji. Občas spolu diskutují, ale kromě jedné hádky s policisty jde spíše o debaty než něco jiného. Šílenství, ale britské.
Projíždí král. Všechny ruce se zvednou do vzduchu, jásot, pískot. Transparenty i britské vlajky se vlní, ovšem nejvíc jsou vidět selfie tyče a mobilní telefony. Každý chce mít památku na tento okamžik, což vadí divákům vzadu, kteří místo slavnostního kočáru vidí pouze umělohmotný les. Vydatně prší, ovšem deštníky nese dav také nelibě. Není přes ně vidět. O pár vteřin a výkřiků „Miluju tě, Charlie“ později mizí král na konci ulice. Dav na náměstí se pomalu rozchází. Na řadě je korunovace a všichni mají tak dvě hodiny času.
Je to ale loterie. Neexistují lístky či pořadníky na místa. Je možné, že se dovnitř už nevrátí. Davu to dojde asi za hodinu. Bariéry jsou neprodyšně uzavřeny. Víc lidí už se nikam nedostane. Tím, že král zvolil skromnější trasu, zbylo méně místa pro obyčejné diváky. Je to pochopitelné, ale přesto zabolí vidět vyparáděnou babičku, pro kterou je korunovace očividně srdeční záležitostí, jak se nešťastně snaží přesvědčit ochranku, aby ji pustila dovnitř.
Neuspěje. Její místo stihli zabrat rychlejší – dost možná nějaký turista se selfie tyčí. Tak trochu to symbolizuje britskou monarchii, která se snaží být otevřená všem, jenže vyhovět všem rozhodně nemůže. Babička po chvíli krčí rameny a hustým deštěm se vydává o ulici dál, kde snad bude mít více štěstí. Nikdo neví, kdy se nějaká bariéra otevře, když policie usoudí, že se uvolnilo místo. Turisté se míchají s monarchisty a republikány, někteří se smějí, někteří unaveně pochodují loužemi. Šílené, ale britské.
Harry byl při korunovaci ve třetí řadě, hned po ceremoniálu odjel na letiště
