Článek
Epidemie ukázala, jak křehké jsou výdobytky naší civilizace a jak snadno o ně můžeme přijít. Normálně rušné ulice jsou prázdné, omezuje se letecké i vlakové spojení.
Když Číňané kvůli šíření koronaviru nejprve izolovali jedenáctimilionový Wu-chan a pak oblast s šedesáti miliony lidí, mnozí pozdvihli obočí a brali to jako další projev totalitního režimu. Jenomže Itálie u jedenáctí obcí v Lombardii postupovala podobně, i když ne tak přísně. Omezily se nejen veřejné akce, ale i vlaková spojení. A nedodržení karantény může být trestáno. V určité situaci se musí postupovat všude stejně bez ohledu na režim.
A nezbývá než se zříci mnoha výdobytků moderní civilizace, jako je turistika. Budeme-li mít smůlu, dovolená se nám změní v peklo. V lepším případě skončíme jen někde zavření v karanténě, v horším se nakazíme. V postižených oblastech si není možné zajít na hokej nebo fotbal či do opery nebo na výstavu. A je lepší odepřít si v nich i návštěvu obchodního střediska, protože natěsnání mnoha lidí na malém prostoru zvyšuje riziko přenosu. Mnohde se kvůli tomu uzavřelo i metro.
Vlády se snaží dělat, co mohou. Ale ukazuje se, jak ošidná jsou úsporná opatření a maximální zefektivnění zdravotnictví. Z ekonomického hlediska je dobré, když je obložnost lůžek v nemocnicích co nejvyšší, alespoň devadesátiprocentní. Pak ale nezbývá rezerva pro případ krize. Osobně pochybuji, že bychom stačili postavit nemocnici za dva týdny, jak to udělali Číňani ve Wu-chanu.
ON-LINE: Vídeň hlásí prvního nakaženého, Slovensko chystá hraniční kontroly
Když naše vláda nakoupila během pandemie prasečí chřipky za 185 milionů antivirotikum Relenza a za 150 milionů vakcíny, čelila kritice za mrhání, protože naštěstí nebyla pandemie tak strašná, jak se původně zdálo. Ale ono je potřeba být připraven na nejhorší, toto není mrhání, ale rezerva nebo pojistka. Taky platíme pojistku na dům nebo byt a někomu se může zdát, že je to zbytečné. Dokud nevyhoří. Protipovodňová opatření jsou taky drahá, ale levnější než odstraňování škod po stoleté vodě.
V krizi začínají platit i stará dobrá pravidla, že hlavní je přežít. Taky se ukazuje, že společnost je důležitější než jednotlivec. Dávat nově vyvíjený lék při pokusné léčbě jen půlce nakažených, zatímco druhá dostává placebo, aby se dalo posoudit, jak účinná je látka, moc eticky zrovna nepůsobí. Člověk by nechtěl být v té druhé skupině, ale bohužel lepší „zlatý test“ neexistuje. A přežití skupiny je důležitější než přežití jednotlivce.
To vše jde proti vyzdvihovanému a velmi sobeckému individualismu pozdního kapitalismu, kdy si každý má co nejvíce užívat, aby rostla spotřeba i ekonomika. Byly to krásné doby, ale v historii spíše výjimečné.
Na rozežraný egoismus vybičované spotřeby a uspokojování vlastních potřeb by bylo lepší zapomenout i po odeznění epidemie. Vždycky platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A netýká se to jen vrahů a zločinců. Odepřít si návštěvu koncertu nebo sportovní akce má smysl i v době chřipkové epidemie, která si pravidelně vyžádá velké množství mrtvých, z nichž někteří také mohli podlehnout nemoci kvůli sobeckosti jiných, kteří jeli nemocní do práce. Samozřejmě že nelze zapomínat, že tomu napomáhaly předchozí vlády, které odmítaly v rámci boje proti simulantům proplácet první dny nemocenské. A jak k tomu přišli ti, co se nakazili?
I ti, kteří neočkují své děti, protože si myslí, že to není nutné, nebo by to mohlo poškodit jejich potomka, ohrožují druhé, protože účinnost očkování se s lety vytrácí a jen dostatečná proočkovanost nad 96 procent zabrání návratu nebezpečných dětských nemocí. Možná se někdy bude potřeba očkovat i před koronavirem a podobní odmítači by představovali riziko. Moc se neliší od Tálibánu, jenž brání očkování proti obrně, protože podle něj jde o pokus zbavit afghánské muže plodnosti.
Chce to používat rozum, a ne se řídit tím, co se vykládalo v hospodě, ve frontě nebo se psalo v chatu na internetu. A nepodléhat spikleneckým teoriím, které sice jsou dráždivé, ale většinou hodně vzdálené realitě. Nenakupovat zběsile zásoby potravin, které se ani nedají spotřebovat.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Pokud se daří léčit závažné nemoci, tak je to jen a jen díky lékařské vědě. Samozřejmě že nepomůže vždy, a někdy může být úspěšný léčitel, ale statistika je neúprosná. O naprostou většinu úspěchů se přes všechny přehmaty postarala lékařská věda. Bez ní bychom ještě běžně podléhali černému kašli, tuberkulóze a neštovicím, sepse by byla smrtelná a při porodech by umíralo hodně dětí. A jak ukazují případy rodin, které z náboženských důvodů odmítly svěřit děti lékařům, takže umřely, síla modlitby je menší než účinnost moderní medicíny. Rezignovali na známé úsloví „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže.“ Dvojnásob to platí v případě smrtelných nemocí, neboť pořád platí: „Dokud nejde o život, jde o ...“