Článek
U korejské války se hlavně připomíná, že to byly první horké boje za studené války a že šlo o první zástupný konflikt, v němž se supervelmoci neutkávaly přímo.
Tehdy byl svět nejblíž jaderné válce, mnohem blíž než za karibské krize, a velmocím došlo, že budou lepší omezené střety.
Korejská válka však přináší i další mementa. Ukazuje, jak snadno může lokální konflikt přejít v ohromný válečný požár, který si vyžádal skoro čtyři miliony obětí. A to jen proto, že některé z velmocí podpořily ambice nějakého místního vůdce.
Severokorejský vůdce Kim Ir-sen toužil stejně jako jihokorejský prezident I Sung-man, známější u nás jako Li Syn-man, sjednotit Koreu pod svou vládou. Ani jeden nevylučoval vojenské řešení.
Zatímco Američané I Sung-mana krotili a nedodávali mu těžké zbraně, Kim po ročním naléhání získal podporu Mao Ce-tunga a plán schválil i Stalin.
Zpočátku se zdálo, že Kimovi jeho kalkulace vyjde, přestože Jižní Koreji přišly na pomoc síly OSN vedené Američany. Těm se však dlouho nedařilo útočníky zastavit. Bylo jich málo a byly slabě vyzbrojené, což se od té doby mnohokrát zopakovalo.
Zlom přišel po vylodění v Inčchonu v týlu severokorejských jednotek. Když Američané navzdory varováním Pekingu hnali útočníky až k čínské hranici, Čína se rozhodla intervenovat.
Na pomoc lidu Severní Koreje vyrazily statisíce „čínských lidových dobrovolníků“, kteří nemohli přehlédnout, jak Korejci trpí pod útoky „amerických imperialistů“. Ve skutečnosti však útočili čínští vojáci, ale jejich označení za dobrovolníky umožnilo Číně vyhnout se přímému zapojení.
Čína se navíc hájila tím, že nemohla bránit svým vojákům, aby přišli na pomoci bratrskému národu – samozřejmě se zbraněmi v ruce. Bylo to podobné, jako když si ruští vojáci brali „dovolenky“, aby mohli pomáhat doněckým separatistům svými zbraněmi.
Svět se kvůli nastalému konfliktu v Koreji ocitl na pokraji jaderné války. Americký generál Douglas MacArthur zvažoval, že by proti dalším přisouvaným dobrovolníkům nasadil jaderné zbraně, aby nemohli přes Mandžusko přicházet do KLDR. To se naštěstí nestalo, protože americký prezident Harry Truman slavného generála odvolal.
Korejská válka nakonec k úlevě všech stran skončila před sedmdesáti lety patem a zdálo se, že nikdo nic nezískal. Vytyčená demarkační linie se příliš neodlišovala od původní, udané 38. rovnoběžkou.
Zamrzlá, či spíše petrifikovaná situace však po letech přinesla další hrozby včetně těch jaderných. Severní Korea si dokázala vybudovat – samozřejmě že s cizí pomocí – jaderný arzenál a vyrobit balistické rakety schopné zasáhnout USA.
Jasně to ukázalo, že podobné režimy jsou dlouhodobě nebezpečné, zvláště když se jejich ambicí snaží někdo využít. Neznamená to, že měl MacArthur rozpoutat jaderný konflikt, ale ukazuje to, že na podobné diktátory je třeba tlačit neustále.
Kim Ir-senovi se sice sen v podobě sjednocené Koreje pod svou vládou nesplnil, povedlo se mu však něco jiného, s čím v roce 1950, kdy zahájil útok na Jižní Koreu, možná ani nepočítal.
Z KLDR se stala jaderná mocnost, které vládne už osmou dekádu jím založená dynastie. To by mělo být poučením hlavně v době, kdy se bude uvažovat o nějakém příměří na Ukrajině.
Rusko opakovaně ukázalo, že separatisty rádo využívá ve chvíli, kdy nastane vhodná příležitost. Varováním budiž Jižní Osetie, Abcházie a Donbas, obavy pak vyvolává i Podněstří.