Článek
Hněv se obrátil proti symbolům moci, radnici, rezidenci prezidenta a prokuratuře i kanceláři strany Nur-Otan. Protesty však nezasáhly jen nejlidnatější město Almaty, ale většinu měst po celé zemi. Kazachstán oplývající plynem je přitom nejbohatší ze středoasijských zemí. Na povrch však vystoupila nespokojenost. Zejména mladým lidem už nestačí těšit se ze samostatnosti a obdivovat nově vybudované opulentní symboly autoritářského režimu, chtějí mít lepší život.
Síla protestů je až překvapivá, Střední Asie je baštou autoritářských režimů, které tam vznikly po rozpadu Sovětského svazu a jež spojily partajní výsady s mocí byvších emírů. Opozice se netoleruje, svobodná média neexistují, a pokud dojde ke změně režimu jako v Kyrgyzstánu, vystřídá jeden autokrat druhého. Okolo těch nejmocnějších, jakým byl první prezident Kazachstánu Nur Sultán Nazarbajev, po němž se jmenuje i nové hlavní město země, nebo turkmenský Saparmurat Atajevič Nijazov, který si nechal říkat Türkmenbaši (otec Turkmenů), se vytvořil kult osobnosti, vedle něhož i ten stalinský bledne.
Jenomže tito mocní muži, zakladatelé svobodných republik, odcházejí, Nijazov zemřel, Nazarbajev už stojí jen v čele strany a jejich nástupci už nemají až polobožskou auru. Postavit se proti nim je snazší, zvláště když průměrný roční HDP na hlavu od roku 2015 klesl z 12 080 dolarů na předloňských 8710, špičky přitom hromadí nezměrné bohatství.
Zdá se, že bouře jsou spontánní, demonstranty nikdo nevede a soustřeďují se hlavně na ničení symbolů moci a rabování, byť už zaznělo, že by měl Nazarbajev odejít. To by mohlo režimu usnadnit zásah, ulice v Almaty sice ovládl dav, to však neznamená, že by se režim vzdal. Kazašský prezident Kasym-Žomartov Tokajev už slíbil tvrdý postup a vyhlásil výjimečný stav v celé zemi.
I když se kazašskému prezidentovi podaří protesty potlačit, jeho moc bude oslabena, protože bouře jsou příliš prudké. Ale v případě, že by padl, nedá se čekat, že by v zemi zvítězila demokracie, v oblasti nemá tradici. Protesty však jasně ukazují, že autoritářské režimy ustavené po rozpadu SSSR končí. Před dvěma lety čelil dosud největším bouřím běloruský prezident Alexandr Lukašenko, jemuž nezbývá než spoléhat jen na podporu silových složek a Moskvu.
Otázkou je, jak zareaguje Moskva. Obvykle se v případě nepokojů a výměn vedení ve středoasijských zemích přímo neangažovala. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov už dal najevo naději, že země zvládne situaci sama. Ovšem možnost intervence nechal otevřenou, když zmínil možnost, že by kazašská vláda požádala o pomoc.
Těžko si lze představit, že by pro Moskvu byla přijatelná situace, kdy by se Kazachstán vyvázal z jejího vlivu a začal se orientovat protirusky. Pak už by nemusela být tak zdrženlivá v duchu známého vyjádření z dob pražského jara это ваше дело (eto vaše dělo, to je vaše věc), která platí jen podmínečně. Stačí si uvědomit, jak Rusko reagovalo na změny na Ukrajině, když se vyvázala z jeho vlivu. Nezapomínejme také, že je v zemi kosmodrom Bajkonur, bez něhož se Rusko zatím neobejde.
Ve čtvrtek ráno Rusko oznámilo, do Kazachstánu vyslalo své výsadkáře.