Článek
Roztržka je překvapivá zvláště v souvislosti tím, jak se obě země snažily utlumovat patrnou roztržku mezi ČR a Polskem na jedné straně a Maďarskem a Slovenskem na druhé ve Visegrádské skupině. Na bilaterální úrovni se spory ukázaly naplno. Současná slovenská vládní garnitura má úplně jiný pohled na mezinárodní situaci a válku na Ukrajině než český kabinet. Ficovy výroky o tom, že za válku může řádění ukrajinských neonacistů v roce 2014 a rozšiřování NATO na východ, jsou jen opakováním kremelské rétoriky obhajující ruskou agresi, která pomíjí anexi Krymu a rozdmýchání iredentistického povstání na Donbasu. I vyjádření o tom, že by se Putin neměl démonizovat, ukazuje příchylnost Fica k novodobému carovi, což potvrzuje i jednání slovenského ministra zahraničí s ruským.
Společné mezivládní konzultace za dané situace skutečně nemají cenu, protože ani jedna strana na nich nezmění svůj názor. Fiala však ťal do představy o mimořádných vzájemných vztazích plynoucích z existence společného státu, která je obecně rozšířená. Relativně krátká historie společného státu hraje v českém povědomí stále významnou roli. Jedním z největších státních svátků je pro nás 28. říjen, kdy bylo vyhlášeno samostatné Československo. I většina dalších významných událostí je spojena s jeho existencí, byť česko-slovenské soužití nebylo vždy idylické.
Nejvýrazněji se napětí to projevilo před začátkem druhé světové války, kdy ze Slovenska po Mnichovu vyháněly „Čehúny“, na což nerada vzpomínala moje prateta, kterou to postihlo – musela odejít z Kremnice, kde učila neslyšící. Provázela to hesla typu Češi domov peši a Čecha do mecha, mech do Dunaja. Podobně vyostřené vztahy byly při rozpadu Československa v devadesátých letech. Až v novém tisíciletí převážila nostalgie po společném státě, která ještě vzrostla po zvolení Zuzany Čaputové slovenskou prezidentskou a připomínáním 28. října v SR.
O samostatnost nebo zrovnoprávnění však Slováci, kteří měli pocit, že jsou mladšími sourozenci, usilovali po většinu doby existence Československa. Nebylo tomu jen ve třicátých letech, kdy to skončilo vyhlášením Slovenského štátu, ale i po válce, kdy byl budoucí prezident Gustáv Husák odsouzen za buržoazní nacionalismus. V obrodném roce 1968 byla pro Slováky důležitá federalizace, schválená po invazi bratrských armád 27. října 1968.
Postup Fialova kabinetu je vzhledem k prudkému obratu kurzu slovenské politiky pochopitelný. Rozdíl pohledu na mezinárodní politiku a válku na Ukrajině je přímo protikladný. Přesto není krok šťastný a rozhodně měl být postup formulován opatrněji.
Kácet modly je vždy riskantní a brát lidem iluzi o mimořádnosti vzájemných vztahů není dobré, protože ji mají i voliči vládní koalice. Mnozí mají stále části rodin na Slovensku, nebo odtamtud pocházejí, což okamžitě připomněl Andrej Babiš, když celkem pochopitelně zdůraznil potřebu diplomacie – a zase si připsal nějaké body na své cestě k volebnímu vítězství. I přehnanou reakci Fica měl kabinet očekávat, protože ten se ocitá po změně kurzu v rostoucí izolaci. Navíc Fico si sice s maďarským premiérem Viktorem Orbánem notuje, ale současně si je moc dobře vědom velkomaďarských snů revizionistického Hnutí 64 žup.
Nebezpečnější však je, že by se vzájemné vztahy mohly oslabit, protože Fialova slova jsou vodou na mlýn slovenským nacionalistům. Nepříjemně se to dotýká federalistů, ale hlavně to není rozumné dělat současně se snahou zachovat naživu umělý konstrukt Visegrádské čtyřky, která nikdy nebyla moc jednotná a nyní je rozdělená jako nikdy dříve. Pokud všechny zúčastněné země dávají za českého předsednictví najevo, že se Visegrád musí udržet, i když je podle mne dávno mrtvý, není dobré se rozhádat se Slováky. V4 pořád slouží jen jako nepříliš silná páka na Západ, pro který jsou všechny postkomunistické země jen jakýsi ambivalentní jeden Východ a větší uskupení bere vážněji.
Roztržce se vyhnout nešlo, ale hrany se měly zabalit do diplomatických floskulí.