Článek
O odborných kvalitách Fremra není pochyb, bez nich by se nemohl stát soudcem Mezinárodního trestního soudu ICC, zaměřujícího se na stíhání genocid, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Dokonce se stal jeho prvním místopředsedou. Taková kariéra ho přímo předurčovala pro funkci ústavního soudce, jenomže ho doběhla minulost. Nejenže působil jako soudce ve vykonstruovaném případu z Olšanských hřbitovů, kde byli tři lidé odsouzeni za záškodnictví, neboť poškodili náhrobky rudoarmějců na Olšanských hřbitovech a prý také položili pražec na koleje. Zřejmě také rozhodl v desítkách případů o zabavení majetku lidí, kteří nezákonně utekli za hranice.
Fremr se hájí, že v kauze Olšanských hřbitovů sám na provokaci StB naletěl, protože byl naivní, což možné je. O jeho naivitě svědčí i to, že vstoupil do KSČ v roce 1989, kdy už bylo patrné, že režim eroduje, i když nikdo nepočítal s jeho rychlým pádem.
Vyčítat mu to však lze jen těžko. Vstup do strany otevíral dveře kariéře, byť nebyl vždy nutný. Pamatuju si velkého experta na únavové lomy, který pracoval léta ve Státním výzkumném ústavu v Běchovicích, do strany nikdy nevstoupil, a přesto mohl jezdit do ciziny na konference. Mezi strojařinou a soudnictvím je však rozdíl, tam si to komunisté více hlídali, protože soudní systém představoval jeden z pilířů moci. A ne každý měl odvahu Otakara Motejla, který za normalizace hájil disidenty.
Mít lidi, kteří se zapletli s minulým režimem, v nejvyšších funkcích samozřejmě někomu příjemné být nemusí, zejména těm, na které dopadla ocelová pěst režimu. Je však současně otázkou, zda by je mladická naivita měla diskvalifikovat. Je těžké najít někoho bez poskvrnky.
V Československu byla komunistická strana masová, měla půldruhého milionu členů a kandidátů, takže v ní byl každý desátý občan, těžko hledat odborníky, kteří v ní nebyli. I oba kandidáti, kteří letos postoupili do druhého kola prezidentských voleb, měli stranickou legitimaci a oba také byli v kontaktu s StB.
Masové členství v KSČ byl jeden z důvodů, proč jsme se tak obtížně vyrovnávali, nebo spíš nevyrovnávali, s komunistickou minulostí a proč se tato otázka nikdy moc neřešila. Se systémem se nějak zapletl skoro každý, do Socialistického svazu mládeže (SSM) se téměř nedalo nevstoupit a v Revolučním odborovém hnutí (ROH) byl skoro každý zaměstnanec. A nelze pominout, že v mládí byli naivní i leckteří disidenti, jak ukazuje případ spisovatele Pavla Kohouta, který v padesátých letech nadšeně opěvoval budovaní socialismu, než prozřel.
U Fremra ale jde ještě o něco jiného – o jeho přístup k celé záležitosti. Nelze mu vyčítat, že soudil podle tehdy platných zákonů, ale těžko uvěřit, že byl tak naivní, že mu v případě Olšanských hřbitovů nebylo něco podezřelé. A jeho taktika mlčení, kdy se nakonec musí pátrat v archivech, v kolika případech rozhodl o zabavení majetků emigrantů, je trapná. Tak se nechová respektovaný soudce, ale sprostý podezřelý, který ví, že se musí zatloukat a zatloukat a vůbec nejlepší je mlčet, protože pak se třeba na nic nepřijde.
Je otázkou, jestli člověk s tímto přístupem by měl být soudcem Ústavního soudu přes všechnu svou profesní zkušenost. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby se pochlapil a řekl, že ústavním soudcem nebude. Jenomže to by se připravil o vrchol kariéry, což se mu pochopitelně nechce.
Problém je to především pro prezidenta Petra Pavla. Pokud Fremra nejmenuje, nutně ztratí část své autority, protože ho sám navrhl, nenechal ho dostatečně proklepnout a stál si za ním i přes výhrady. Nutně to povede k nepodloženým spekulacím, jestli komunista nepomáhá komunistovi.
Nechce-li ztrácet kredit, nemůže dál dělat chytrou horákyni, jako v případě snížení valorizace důchodů, kdy na jednu stranu vyjádřil o zákonu pochybnosti, ale stejně ho podepsal.
