KOMENTÁŘ: Koho může těšit dezintegrace Evropy? - Jaroslav Šonka

Tak nejprve sem patří vysoká většina pro setrvání v EU, které dosáhli Skotové. Jsou tedy Skotové hloupí? A umíme si představit, co bylo motivací tohoto výsledku v zemi, která hraje fotbal sama za sebe a bude se snažit hrát i mezinárodní politiku sama za sebe – snad i novým referendem o odpojení od Velké Británie?

Nadšení Skotů pro setrvání v Unii a jejich argumenty se u nás téměř nediskutují.

Do téhož komplexu patří i přiřazení preferencí podle stáří. Naši protievropští nadšenci podle této statistiky jsou fanoušky méně vzdělaných, starších venkovských obyvatel. Je to elektorát, o který se něžně stará i pan prezident České republiky. Londýnská kavárna byla jasně pro setrvání v Unii.

Málokdo je schopen odlišit mezi „my a Britové“ a „my a Angličané“ a najít ve skotské pozici nějaké ponaučení. O tom, že již počátkem dvacátých let hrabě Coudenhove-Kalergi, poběžovický Čechoslovák německé národnosti, se svou ideou Panevropy spojil i varování před hrozící další světovou válkou.

Pokud se nepodaří najít společná východiska pro evropské země, viděl tragédii, která se posléze opravdu odehrála. Těch evropských zemí on tehdy viděl zhruba tolik, kolik je dnes členských zemí EU.

Velkou Británii jako světovou koloniální mocnost k tomuto komplexu tehdy nepočítal, později, po válce, ji však ke svým úvahám přidal. Země totiž tuhle svoji světovou roli ztratila. Nikdo ho ve dvacátých letech neposlechl a Hitler měl volnou ruku – až do úplné katastrofy nejen Německa.

Předválečná dezintegrace jako jedna z příčin nového konfliktu, 2. světové války, je potvrzena mnoha historickými pracemi. V národním prostředí, které k tomu ještě silně vylučovalo část populace, si liboval takový Hitler.

A Mussolini pouštěl bojové plyny přece jen na „nějaké habešské černochy“ – také dnes se podstatná část českých občanů na uprchlíky z Afriky dívá s rasistickým despektem. Proč si nepřipomínáme tuto historii? Týká se nás to, když si tak krásně chráníme svou identitu? Nebo se za tím ještě něco skrývá? Myslím, že ano.

V národních nikách se totiž – v menším a kontrolovatelném rámci – dobře dá s občany země zametat. A to si přejí i některé naše dnešní elity. Integrace však dosáhla určitého stupně a dosáhli jsme přece jen jisté úrovně společného porozumění.

Zajímavé je ovšem, že třeba ideje Coudenhove-Kalergiho se na internetu dostávají do diskuse národovců, kteří nepřesnými citacemi vzbuzují dojem, že ubohý hrabě chtěl odstranit národní identity a vytvořit identitu světovou a z nás udělat principiálně míšence – „to by si pak na nás vznešené Čechy mohl vyskakovat každý černoch“ – tolik podtón debat.

Přitom máme v národní historii i vyhánění křesťanských a s námi dosti smíšených sudetských Němců.

A k čemu tedy taková integrace může být? Třeba i k tomu, abychom se my, čeští občané, nestávali obětí příslušníků vlastního státu. Naše krásná korupce je uzavřená do kotliny Hercynského lesa.

Politici se svou neschopností nás často opíjejí rohlíkem a máme se rozhodovat, zda máme rádi Babiše či Chovance, či jejich různé policejní bojové kohouty. Neberu ani jednoho.

Ale podíval jsem se na statistiky našich soudů a na statistiky v EU. Naši národovci občas poukazují na to, že i v EU existuje korupce, vyhýbají se však kvantifikaci. OLAF, slavná unijní jednotka pronásledující nepoctivé uživatele evropských peněz, je při srovnání s našimi policejními a revizními jednotkami mnohem úspěšnější.

Je to důvod k tomu, proč se politici perou o to, kdo na základě „kompetence“ (v uvozovkách, protože je to kompetence ústavní, ale opravdu ne osobní a odborná) má pro nás, ale často mi to připadá, že spíše pro ně, ty politiky, konat.

Vyšetřovat či zametat pod koberec (a zase jsme u Babiše a Chovance). Unijní úroveň mne trochu uvolňuje. Řada podvodníků při zacházení s evropskými fondy již sedí a špatná pověst Česka je již známá. To není nic proti národu, ale spíše proti jeho podvodníkům.

A máme politiky, kteří kvůli nějakému Čapímu hnízdu zatloukají a o evropské úrovni vyšetřování se vyjadřují s despektem. Přitom je Evropská unie pro nás občany, vůči většině podivných a nás ignorujících českých politických elit, ochranným prostředkem. Ta často citovaná suverenita je naše, ne prezidentova, či ministrů financí a vnitra.

Část kompetencí jsme svěřili Unii, a tam již dlouho secvičovaná pravidla vytvářejí ochrannou bariéru před situací, ve které bychom si museli vybírat mezi Babišem a Chovancem.

Ludvík Vaculík v jednom textu popsal situaci, kdy v tramvaji maminka hrozí synáčkovi: „Počkej, až budeme doma, tam tě seřežu!“ Tak to u nás doma nesmí vypadat. A proto potřebujeme my, hrdí obyvatelé středu Evropy, tuhle naši, tedy evropskou, kontrolní instanci.