Článek
Neoliberální perspektiva několika minulých vlád přesvědčila většinu veřejnosti a jejích politických reprezentantů o tom, že je nutné diskutovat o „neudržitelném“ penzijním systému. A každý z politiků na tomto poli aktivních tomu rozumí nejlépe, jak je vidět na jejich vystupování. Stárnutí populace, vývoj příjmů, nastavení systému, to jsou jen některá z hesel. Hovoří se i o pilířích a jejich nastavení. Ministři financí (ten minulý, Miroslav Kalousek, i ten současný, Andrej Babiš) cvičí se státním rozpočtem a zjednodušená formulace zní: Máme na to? Do diskuse se hlásí nejen ministr financí, ale i resortně zodpovědná ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová a vše vypadá tak, že důchody jsou politickou a rozpočtovou otázkou. To je ovšem situace téměř výlučně česká. V řadě sousedních zemí je systém nastaven tak, že s ním politici cvičit nemohou.
Na webu je k dispozici například rozpočet Německého spolkového penzijního pojištění na rok 2015.
Českého čtenáře snad překvapí, ale nemělo by, že tento rozpočet není rozpočtem státním, ale je naopak před zásahy státu chráněn. Je jistě logické, že zájmy vlád a politická debata kolem zájmů politických stran se řídí krátkodobější motivací než zájmy pojištěnců. Ti dnes dvacetiletí pojištěnci půjdou do penze za 45 let v době, kdy Andreji Babišovi bude 106 let, Miroslav Kalouskovi rovných 100 a i mladší Michaela Marksová dosáhne požehnaných 91. Lze pochybovat o tom, že ještě budou ministry. Úvahy o penzijním pojištění by se prostě neměly stávat hřištěm politického boje.
Německá politika jedná na základě odborných analýz, které dávají dohromady nezávislí odborníci. Deutsche Rentenversicherung Bund píše hned na začátku své prezentace: „Sociální pojištění není jen něco, co by bylo samo pro sebe, nýbrž důležitý nástroj k zachování sociálního smíru.“
Takové formulace jsme od pánů Kalouska a Babiše neslyšeli. Penze jsou pro ně spíše kyjem politického boje. Kontrola vedení německého penzijního pojištění se neodehrává odněkud z ministerstev, ale v grémiu, do kterého si pojištěnci volí své zástupce. A vláda jen schvaluje navržený rozpočet a v něm zahrnuté zvyšování penzí, které – ještě jednou – nejsou součástí státního rozpočtu.
Německé penzijní pojištění má za sebou 125 let existence, do svého systému integrovalo i péči o ty, kteří utrpěli újmu jako oběti nacistického režimu či byli zraněni na frontě nebo při bombardování. Zahrnuty jsou i systémy hodnotící invaliditu a podobně. Vývoj nezávislosti této instituce je zajímavý, byl by však pro tento příspěvek příliš dlouhý.
Jaroslav Šonka
Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.
Autor těchto řádků, který je po dlouholetém exilu jištěn touto institucí, nezapírá příjemný pocit nebýt se svou penzí závislý na pánech Kalouskovi či Babišovi. Jak ovšem prsty politiků vytáhnout z kasy pojištěnců, jak tuhle kasu vytrhnout ze státního rozpočtu? To je na dlouhodobou legislativní debatu. Sahat na tuto kasu by mělo ve volbách vést ke znevýhodnění těch politiků, kteří se o to snaží, ale bohužel si česká veřejnost oblíbila jistou důraznost politických výkřiků a volí právě ty nejhlasitější. Je to k vlastní nevýhodě.