KOMENTÁŘ: Kissingerova politika formovala dnešní realitu

Kissingera proslavila jeho kyvadlová diplomacie během snahy ukončit jomkippurskou válku. Jednal separátně s arabskými vůdci i s Izraelem a podařilo se mu dosáhnout příměří ještě dřív, než izraelské jednotky vstoupily do Damašku a Káhiry, což by rozbilo mocenské uspořádání na Blízkém východě.

Nobelovu cenu za mír dostal za ukončení vleklé války ve Vietnamu, která byla v Americe koncem šedesátých let neuvěřitelně nepopulární a z níž prezident Richard Nixon potřeboval vycouvat, neboť volby vyhrál díky slibu, že američtí vojáci se vrátí domů. To se Američanům skutečně povedlo, jenomže jejich odchod vedl k brzkému pádu Jižního Vietnamu, který o dva roky později ovládl komunistický sever. Navíc rozhodnutí bombardovat Kambodžu, aby byly narušeny zásobovací trasy, jimiž se k jihovietnamským partyzánům dostávaly ze severu zbraně, mělo fatální následky - vedlo k pádu umírněného Norodoma Sihanuka, nástupu proamerického Lon Nola a hlavně k posílení aktivistů maoistických partyzánů Rudých Khmerů, kteří se v roce 1975 v Kambodži chopili moci a rozpoutali tam hrůzný teror.

To vše jsou však uzavřené kapitoly stejně jako Kissingerův souhlas, aby CIA podporovala chilské generály ve snaze odstavit levicového prezidenta Salvatora Allendeho, jeho přivírání očí nad řáděním argentinské junty při pronásledování levicových odpůrců nebo nad brutálním vpádem Indonésie do Východního Timoru. Nic z toho už neovlivňuje dnešní svět. Kissingerovy kroky jej však formovaly.

Klíčové bylo prosazení politiky zmírňování napětí, aby se odvrátilo riziko zničující třetí světové války, která by takřka jistě vedla k jaderné apokalypse. Její nebezpečí se ukázalo v roce 1962 za karibské krize, kdy Sovětský svaz umístil balistické jaderné nosiče na Kubu, což Spojené státy po právu vnímaly jako přímé ohrožení. Karibskou krizi se podařilo zažehnat, když Sovětský svaz rakety odvezl, ale bylo jasné, že podobně vyhrocená situace může nastat znovu. Kissingerovi se podařilo v rámci jednání SALT dosáhnout odzbrojovací dohody, jež se týkala omezení protiraketové obrany (ABM) a omezení počtu mezikontinentálních balistických raket, balistických raket vypouštěných z ponorek a samotných ponorek. Tu podepsali Richard Nixon a Leonid Brežněv. Výměnou za to ovšem byla tichá americká akceptace sfér vlivu, na kterou dopláceli hlavně obyvatelé komunistických zemí včetně Čechů a Slováků, což ukazuje odvrácenou tvář reálpolitiky.

Mnohé z těchto dohod nebo jejich následovníků vypršely nebo byly postupně vypovězeny ať už Spojenými státy nebo Sovětským svazem, potažmo Ruskem. Platí už jen v Praze uzavřená dohoda New START. Přesto byly klíčové pro výrazné snížení počtu jaderných zbraní a jejich nosičů, což omezilo hrozbu celoplanetární jaderné války.

Současnou podobu světa také pomohla formovat další Kisingerova aktivita a tou bylo uznání lidové Číny, která nahradila v mezinárodních organizacích včetně OSN Tchaj-wan. Kissinger chytře sázel na to, že navázaní vztahů s Pekingem dále oslabí Sovětský svaz, nedohlédl však - a na začátku sedmdesátých let ani nemohl -, jak moc může Čína vyrůst. Dneska je Čína hlavním protivníkem USA, protože Sovětský svaz se na začátku devadesátých let rozpadl a až Vladimir Putin obnovuje jeho sílu.

V souvislosti s Kissingerem je potřeba si uvědomit, že jím často zmiňovaný koncept sfér zájmů nepatří minulosti. Otevřeně s ním operují Peking i Moskva, ale drží se ho i USA.

Nelze zapomínat ani na to, že Kissinger vždy nadřazoval globální otázky nad lokálními, napřed dokonce tvrdil, že se Rusku má ponechat vojensky zabraný poloostrov Krym, než Putin zahájil rozsáhlou invazi na Ukrajinu.

Tvrdě taky hájil americké zájmy, kterýžto přístup opakovaně dopadá na Evropu, jíž dělalo potíže se vyrovnat s faktem, že se americká pozornost v poslední dekádě více soustřeďovala na Indo-Pacifik než na Starý kontinent.