KOMENTÁŘ: Když politici plivou na hroby svých vojáků – Milan Mikulecký

Nejnovějším příspěvkem do sbírky stupidních kroků Západu je jednání mezi zástupci fundamentalistického hnutí Tálibán a Spojených států, kterým sekundovalo dalších sedm naivek včetně Evropské unie, tedy zprostředkovaně i nás, České republiky.

Zpětně těžko soudit, co jsme od tohoto jednání očekávali, zvlášť s ohledem na fakt, že Tálibán až dosud nedodržel žádnou z dohod, kterou s námi uzavřel. Co mohli očekávat a co také dostali chlapíci z podhůří Hindúkuše, je jasné již teď. Přes všechno verbální ujišťování, že nejde o uznání Tálibánu jako legitimní vlády Afghánistánu, právě to se stalo. Možná zatím ne de iure, ale de facto zcela jistě. Talibánci přiletěli soukromým tryskáčem a také s ním odletěli, všichni, včetně zástupce jednoznačně teroristické organizace, jako kdyby měli náhle diplomatickou imunitu. Seděli u jednoho stolu a rokovali se zástupci západních velmocí jako rovný s rovným, co jiného to je než uznání teroristů za seriózního a respektovaného partnera?

Mimochodem účast Anáse Hakkáního v delegaci není možné brát jinak, když ne jako provokaci, tak jako test toho, co všechno si necháme líbit, a jak je vidět necháme si líbit úplně všechno. Již Anásův tatínek, dnes již mrtvý Džalaluddin, má na svědomí, kromě stovek životů sovětských vojáků, také stovky životů vojáků spojeneckých. Ještě dál to dotáhl jeho bratr Sirudžuddín Hakkánní, ten kromě obligátních mrtvol z řad zahraničních a afghánských vojáků a civilistů má za sebou úspěch v podobě aktuálně zastávané pozice afghánského ministra vnitra. Ano, ministra vnitra ve vládě, se kterou nyní tak uctivě jednáme, přestože zrovna na Sirudžuddína je stále platná vypsaná odměna ve výši deseti milionů dolarů.

Členové klanu Hakkání za sebou mají kromě jiného také úspěšné útoky (rozuměj s hromadou mrtvých civilistů) na diplomatické mise právě těch zemí, jejichž zástupci si nyní s mladým Anásem rozprávěli v hotelu Soria Moria, který je kromě komfortního prostředí vyhlášený výhledy na pohádkovou norskou krajinu.

Ale nebuďme hnidopiši a nedloubejme se v „zásluhách“ jednotlivých přítomných hrdlořezů. To zásadní je, že stále marně hledám vysvětlení, jak se z prohlášení typu „s teroristy se nevyjednává, bojujeme s cílem porazit krvavou ideologii“ stala tato konference hanby.

Norský premiér Jonas Gahr Stoere po jejím předčasném ukončení vyprávěl o tom, že šlo o zabránění humanitární katastrofě v zemi, a také že během jednání dali naši vyjednávači jasně najevo, že v březnu, až v Afghánistánu začne nový školní rok, chtějí vidět ve školách i dívky včetně těch starších dvanácti let. Ovšem o tom, co se stane, když tam opět nebudou, už norský premiér nic neřekl, ale já ho doplním, nestane se nic. Tak jako se nestalo nic, když Tálibánci nesplnili nic z toho, k čemu se zavázali v mírových dohodách z Dauhá v únoru 2020.

Pokud jde o humanitární situaci v Afghánistánu, ta je skutečně vážná, stejně jako je vážná v celé řadě zemí světa, počínaje Libanonem přes Súdán, Venezuelu a konče Severní Koreou. Nějakou zvýšenou snahu řešit tamní situaci darováním dalších a dalších peněz, které si půjčujeme od našich potomků, nevidím.

Argument, že za situaci v Afghánistánu máme částečnou zodpovědnost my, protože jsme se tam dvacet let pokoušeli udržovat mír, je nepravdivý a falešný. Tálibán je vládce země a má za ni zodpovědnost. To, že vedl válku proti aliančním vojákům a afghánské národní armádě zejména prostřednictvím teroristických útoků, neznamená, že šlo o válku z jeho strany levnou. Pokud jde o financování teroru nebo svých ozbrojenců, kteří, jak je vidět z videí z jejich aktuálních přehlídek, nouzí rozhodně netrpí, evidentně peníze najít umějí. Ostatně produkce opia, nejslavnějšího afghánského exportního artiklu, nijak omezena není, stejně tak jako nikdo nezastavil zasílání peněz zahraničních příznivců a sympatizantů Tálibánu. Opravdu to naši vyjednávači myslí vážně, že na zbraně a popravy je vláda v Kábulu a na všechno ostatní je tady… Západ?

Možná by někdo mohl namítnout, vždyť Tálibánci již oficiálně jednali v Rusku, Íránu nebo Číně, tak proč s nimi nemáme jednat i my? No protože, jak doufám, stále ještě nejsme jako Rusko, Írán nebo Čína. Motivace těchto zemí je zřejmá, kromě toho, že s Afghánistánem bezprostředně sousedí, takže mají větší problém než my, nemají také zrovna skrupule, pokud jde o to, s kým obchodují. V případě Ruska, které se již opět hlásí k odkazu Sovětského svazu, je to ještě špatně skrývaná radost, že po výprasku, který nakonec vedl k rozpadu „první země dělníků a rolníků“ musel nakonec s nepořízenou a za ponižujících okolností odejít i Západ.

Ve svém životě jsem zažil řadu shromáždění, kde jsem na různých místech a v různých jazycích slyšel proslovy politiků k aliančním vojákům o tom, jak je jejich mise důležitá, jak bojují s nepřítelem, který chce zotročit obyčejné obyvatele Afghánistánu, vrátit je do středověku, zkrátka že jejich oběti nejsou marné. Přestože často tyto projevy byly takové univerzální a bylo z nich cítit, že byly připravené sekretariáty řečníků, a vlastně je bylo možné použít kdykoliv a kdekoliv, občas mi některé z nich přišly upřímné. Věřil jsem, že když už jsme z války proti nepříteli, který na nás zaútočil, udělali pokus o civilizační změnu, která nemá naději na úspěch, že alespoň naši vojáci bojují a umírají ve válce proti zlu.

Nyní stejní politici, kteří nás přesvědčovali o nutnosti bojovat s tímto zlem, jednají a navíc vymýšlejí, jak mu zasílat peníze. Ano, v tomto okamžiku naši politici obrazně řečenou plivou na památku našich padlých a raněných. Těch padlých bylo téměř tři tisíce šest set, těch našich, českých, pak čtrnáct. Přemýšlím, jak asi je rodinám těch deseti norských vojáků zabitých Tálibánci, když jejich vláda platí teroristům, kteří je mají na svědomí, soukromé tryskáče a hotely.

Máte pocit, že nás se to úplně netýká? Tak jen pro připomenutí, dne 20. září 2021, tedy jen dvacet dní po ukončení dramatické evakuace z Kábulu a opětovném převzetí vlády Tálibánu nad celým Afghánistánem, na návrh ministra zahraničí Jakuba Kulhánka schválila vláda Andreje Babiše humanitární pomoc obyvatelům Afghánistánu ve výši 75 milionů korun. To, že tato pomoc Tálibáncům dorazí prostřednictvím OSN, nám může být jen slabou útěchou.