Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Když neviditelná ruka trhu nefunguje – Alex Švamberk

Spojené státy rozšíří po schválení pomoci Ukrajině výrobu dělostřeleckých granátů ráže 155 mm, v půlce příštího roku jich bude z linek sjíždět 100 tisíc měsíčně, zatímco nyní je to asi 30 tisíc. To by mělo do značné míry vyřešit jejich deficit, i když později, než by bylo třeba vzhledem k vývoji situace na Ukrajině. I tak je situace za velkou louží lepší než v Evropě.

Foto: David Neff, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Evropa sice slíbila, že do jara pošle Ukrajině milion granátů stejné ráže, ale to se nepovedlo. Termín byl odložen na konec roku, i když by byly potřeba hned. Evropské země totiž nemají takové páky na zbrojovky jako USA, ve kterých spadají pod armádu.

Americká armáda může nařídit rozšíření výroby, pokud dostane od administrativy patřičné peníze. Už nechala rozšířit výrobu ve dvou továrnách v Pensylvánii – ve Scrantonu a Wilkes-Barre –, kde z ocelových tyčí z Ohia vyrábějí náboje, i v muničce v Iowě, kde se plní střelivinami a náložemi.

Rozšířila se i výroba střelivin v radfordské továrně ve Virginii a holstonské v Tennessee. To vedlo k navýšení produkce na více než dvojnásobek proti stavu před ruským útokem.

Aby bylo možné splnit cíl – tedy vyrábět 100 tisíc velkorážových granátů měsíčně, buduje se zcela nová továrna v texaském Mesqutitu a další dvě v Arkansasu a Kansasu, kde se budou granáty plnit trhavinami.

V Evropě se však takové navýšení produkce nedaří. Sam Skove ze serveru Defense One upozornil na možnou příčinu problému – v Evropě jsou muničky soukromé a vlády jim nemohou přikázat zvýšení výroby.

Evropské firmy přitom byly v lepší startovací pozici, vyráběly skoro 20 tisíc granátů měsíčně, zatímco v USA to bylo jen 14 tisíc. Loni v únoru evropská produkce stoupla na 25 tisíc, jenomže značná část šla do třetích zemí, které si je objednaly dřív, přiznal nejvyšší unijní představitel pro zahraniční politiku Josep Borrell.

Žádný výrobce nechce ztratit klientelu. Objednávky pro EU se daří prioritizovat, ovšem nařídit zvýšení výroby soukromým firmám nejde. Investice do nové výrobní linky je drahá a soukromá firma potřebuje jistotu, aby se jí zaplatila.

Trochu to připomíná soukromé dopravce. Pro ty je optimální, když jsou jejich spoje plně obsazeny, proto prodávají lístky v předstihu se slevou. S blížícím se termínem cesty cena roste, až jsou všechna místa vyprodána. Pokud někdo potřebuje někam urgentně jet, má smůlu.

Byl-li by převis poptávky nad nabídkou velký, vypravil by dopravce další spoje, nebo by situace využil konkurent. Výroba munice však není autobusová doprava, kde se takto může postupovat, i když to pak lidi vede k tomu, že sedají do aut.

Jsou ale chvíle, kdy neviditelná ruka trhu nefunguje. Samozřejmě že na dlouhodobou poptávku po munici by zbrojovky zareagovaly, ale co když válka skončí a zájem už nebude takový? Investice by je zahnala do ztráty. Otevřít linku, která nebude mít co vyrábět, je noční můra.

Skove ale nezmínil další, a zřejmě ještě podstatnější důvod, a tím je taxonomie. Pod tímto slůvkem se naneštěstí neskrývá jen klíčová věda o třídění živých organismů. Je to způsob, jakým se Evropská unie snaží podporovat zelenou výrobu na úkor té neekologické či úplně špatné, ke které patří výroba zbraní a munice.

Ty jsou a priori fuj do doby, než je potřebujeme. Navíc jsou k jejich produkci potřeba produkty vysloveně neekologických a energeticky náročných odvětví, jako jsou hutnictví a ocelářství, barevná metalurgie nebo výroba trhavin a střelivin, což jsou produkty chemického průmyslu, který je snad ekologicky ještě horší.

I kdyby ruka trhu chtěla zafungovat, unijní předpisy jí kladou takové klacky pod nohy, že nemůže. Vedle urychleného přeřazení zbrojení a s ní související výroby do podporované kategorie, aby zbrojaři snadněji získávali peníze na investice, by se však hodilo mít i lepší páku na výrobce, jakou mají v USA.

A vůbec nejlepší by bylo kdyby EU ponechala taxonomii biologii, protože byrokratická rozhodnutí od stolu, co je ekologické a zelené a má se podporovat a co naopak je od ďábla a nesmí mít žádnou podporu, je cestou do pekla, která brzdí rozvoj. Ono přesunutí nepodporované výroby do třetích zemí nás nejen ohrožuje, výroba zbraní nemůže záviset na tom, jestli nám nějaká země, která nesdílí naše hodnoty - myslím Čínu - prodá ocel a chemikálie potřebné na výrobu munice. Navíc to ekologii nepomůže, protože země třetího světa nebudou chemické továrny nikdy tak kontrolovat jako my a množství emisí a uniklých jedovatých látek do atmosféry a vod bude větší. Připočítat je pak třeba ještě emise spojené s přepravou.

Výběr článků

Načítám