Článek
My Němci proto 9. listopadu neslavíme jen pád Berlínské zdi. Slavíme odvahu, díky které lidé v celé střední a východní Evropě získali svobodu a demokracii. Slavíme Evropu, která je dnes – až na několik málo výjimek – šťastně sjednocena.
V Německu víme, komu za toto štěstí vděčíme: statisícům východních Němců, kteří vyšli do ulic demonstrovat za svobodu. Ale také dělníkům v gdaňských loděnicích, zpívajícím revolucionářům v pobaltských zemích, Maďarům, kteří jako první přestřihli železnou oponu, průkopníkům z Charty 77 v Praze, demonstrantům se svíčkami v Bratislavě, povstalcům z Temešváru – všem ženám a mužům, jejichž touha po svobodě smetla zdi a ostnaté dráty. Vděčíme za něj našim přátelům a spojencům na Západě, ale také Gorbačovově politice glasnosti a perestrojky, která připravila cestu ke znovusjednocení Německa.
Německé sjednocení bylo také darem Evropy Německu – a to na konci století, ve kterém Němci tomuto kontinentu způsobili nepředstavitelné utrpení.
Z toho pro nás vyplývá závazek: dovršit sjednocení Evropy. Vybudovat Evropu naplňující hodnoty a sny těch, kteří v roce 1989 vyšli do ulic ve jménu svobody a demokracie. Na tomto cíli chceme pracovat i příští rok, kdy se 30 let po znovusjednocení ujmeme předsednictví v Radě EU.
Nás Čechy a Němce spojuje v Evropě zvláštní odpovědnost: v srdci Evropy a s Evropou v srdci
Záchrana eura, nekonečný spor o přijímání a rozdělování uprchlíků – to všechno vytvořilo v Evropě nové příkopy. V případě brexitu zažíváme poprvé, že nějaká země z EU odchází. A v mnoha státech Evropy roste podpora těch, kteří nám chtějí namluvit, že „méně EU“ je pro nás lepší.
Přitom je jasné, že v tomto světě obstojíme pouze tehdy, když budeme jako Evropané držet pospolu. Protože se čtyřmi velkými celosvětovými výzvami – globalizací, klimatickými změnami, digitalizací a migrací – si nikdo z nás sám neporadí. Jednotlivá volání z Prahy, Berlína nebo Paříže nebývají v Moskvě, Pekingu a stále častěji bohužel ani ve Washingtonu vyslyšena. Skutečnou váhu má jen hlas Evropy. Z individualistických národních řešení se proto musí v Evropě stát konečně tabu.
Společně musíme formulovat a uplatňovat evropskou politiku vůči zemím jako Rusko a Čína. K tomu potřebujeme účinnější evropskou diplomacii, zejména však větší flexibilitu nás všech. S 27 různými národními přístupy neuspějeme.
Společně musíme dělat víc pro to, abychom zmírnili konflikty v našem sousedství – v Donbasu, Sýrii a Libyi. Za tímto účelem musíme posílit evropské nástroje mírového řešení konfliktů. A potřebujeme skutečnou evropskou obranou unii, která bude doplňovat NATO, ale která bude zároveň schopná samostatně jednat tam, kde to bude zapotřebí.
Společně musíme bojovat za zachování mezinárodního řádu a stát se srdcem aliance prosazující multilateralismus. Protože na zachování tohoto pořádku závisí i náš mír v Evropě.
Společně musíme převzít vůdčí roli v ochraně klimatu. Bude zapotřebí odvážných politických rozhodnutí a opravdového společenského úsilí, abychom do poloviny tohoto století dosáhli klimatické neutrality našeho kontinentu. Pokud se nám to nepodaří, hazardujeme s budoucností našich dětí.
Společně musíme posilovat evropskou ekonomiku, aby nás nesemlela obchodní válka a technologické závody mezi Čínou a USA. Příští rozpočet EU musí být rozpočtem budoucnosti a obsahovat cílené investice do výzkumu, moderních technologií a digitalizace. Jen tak zajistíme prosperitu Evropy.
Společně musíme zajistit, aby naše Unie byla soudržná i uvnitř. Evropa bude silná, pokud svým občanům nabídne sociální jistotu, pokud se budou přibližovat nejen ekonomické, ale i sociální standardy. A Evropa bude silná, pokud budeme dodržovat a prosazovat hodnoty, jako jsou principy právního státu.
Podzim roku 1989 ukázal, co my Evropané dokážeme, když začneme přemýšlet a jednat nad rámec národních hranic. Jaká v nás vězí síla, když povstaneme za svobodu a demokracii, za právo a spravedlnost – síla překonávat zdi a hranice. Síla prosazovat naše hodnoty a zájmy ve stále více autoritářském světě.
Před několika týdny, 30. září jsem společně s mnoha Čechy vzpomínal na události na německém velvyslanectví před 30 lety, kdy tisíce občanů NDR nalezly svobodu cestou přes Prahu. Ve svém projevu jsem uvedl, že nás Čechy a Němce spojuje v Evropě zvláštní odpovědnost: v srdci Evropy a s Evropou v srdci.
Tento svět potřebuje evropskou odvahu v boji za svobodu, odvahu z roku 1989. Odvažme se konečně být Evropany a jednat evropsky – bez jakýchkoliv kdyby a ale!
Heiko Maas
Heiko Maas (53) je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
(Autor je německý ministr zahraničí)