Článek
Zůstaňme ještě u jednoduchých schémat. Ve volbách zvítězil globální pohled nad národoveckým. Globální pohled na svět má u nás především bruselský odstín. Největším problémem nastupující vlády tak bude udržet pozitivní pohled na globalismus. Paradox však tkví v tom, že většina současných problémů není lokální, ale globální. Na globální řešení jsou naše vláda i země, přiznejme si to, velmi malé.
Namísto pokusů o vlastní řešení se tak nyní budeme spoléhat především na EU. Tu však ze své pozice desetimiliónové země můžeme ovlivnit jen velmi málo. Hájit naše zájmy současně s politikou EU bude těžší i proto, že současná EU je příčinou hned několika problémů, které nás sužují. Jednoduše řečeno něco jiného bylo spoléhat na EU v roce 2000, kdy byla při síle a expandovala. A něco jiného v roce 2021, kdy EU působí velmi zmateně a na geopolitické šachovnici zůstává osamocena. Místo hledání spojenců, budování armády a nezávislosti v oblasti informačních technologií se snaží ze všech sil bojovat proti CO2 Green Dealem.
Prvním problémem, se kterým se vláda bude muset potýkat, je globální inflace. Drahota je všude na světě, takže je úplně jedno, zda ji budeme nálepkovat „Babišova“ nebo „Fialova“. V tomto ohledu si musíme přiznat, že Babiš stejně jako Fiala těžko něco svedou s rostoucí cenou ropy na světových trzích nebo nedostatkem čipů a pracovních sil.
Babišově vládě můžeme vyčítat výšku zadlužení, která se projeví až v nadcházejících letech, ale ne inflaci jako takovou. Inflace je jako zubní pasta. Jde velmi lehce vytlačit, ale vrátit ji nazpět do tuby je nadlidský výkon.
Samotná inflace by v rozumné míře nemusela pro českou ekonomiku být až takový problém. Ve skutečnosti nám však hrozí stagflace. Stagflace je souhra vysoké inflace a nízkého nebo nulového ekonomického růstu.
Zastavení ekonomiky v roce 2020 a její následné spuštění nás uvádí v omyl. Díky recesi v roce 2020 se nám zdají čísla o růstu HDP v roce 2021 jako pozitivní. Pravdou však je, že už před rokem 2020 se západní ekonomiky potýkaly s nulovým nebo jen velmi malým růstem. Nepříjemná je navíc skutečnost, že i ekonomický růst z let před rokem 2020 byl tažen především obrovským zadlužováním těchto států. Svět a s ním Česká republika bude mít těžké dohnat ztrátu za léta 2020 a 2021.
V historii moderní doby se stagflaci podařilo porazit jen jednou. Dokázal to šéf Fedu Paul Volcker. V roce 1981 byla v USA inflace 13,5 %. Díky svým zásahům ji Volcker snížil na 3,2 % v roce 1983. Dosáhl toho radikálním zvýšením úrokových sazeb Fedu z úrovně 11,2 % v roce 1979 na 20 % v červnu 1981. Cenou za toto zvýšení byla těžká recese v letech 1982 až 1983.
Špatnou zprávou pro budoucí vládu tak je, že pokud by se jí podařilo inflaci či stagflaci porazit, bude to za cenu možné několikaleté recese. Vláda, která dovede svojí zemi do recese, má jen minimální šanci na opětovné zvolení.
Avšak ještě horší zprávou je, že budoucí vláda nemá v rukou žádné prostředky, jak tuto inflaci zastavit. ČNB sice odvážně zvedla sazby na 1,5 % a chce je zvedat dál. Tento krok však ke snížení ochoty půjčovat si peníze nepovede. Pro reálné investory a podnikatele, kteří hledají investice a projekty s návratností v desítkách procent, ani zvýšení sazeb na 3 % nezabrání tomu, aby si peníze nakonec půjčili. Půjčování by se utlumilo, až pokud by sazby vzrostly k 6 a více procentům. Což by automaticky způsobilo recesi a rozkolísání celého systému.
Nejhorší zprávou je, že ekonomiky EU a USA, na které se naše budoucí vláda bude spoléhat a brát je jako model, jsou ještě v horší situaci. Paul Volcker si mohl tak vysoké zvýšení sazeb dovolit, protože státní dluhy byly nízké. Již dnes by ale úrokové sazby okolo 3 % v moderních zadlužených státech způsobily neschopnost splácet státní dluhopisy. Následoval by neodvratný státní bankrot.
Dnes v podstatě nikdo na světě neví, jak z této slepé uličky ven. Budoucí vládě tak nezbude nic jiného než vsadit na tvář pokerového hráče a blufovat voliče, že ví, jak na to.