Článek
Ukrajinská vláda je pod tlakem. Ostřelování a bombardování Charkova i Černihivu a brutální stahování smyčky okolo obklíčeného Mariupolu, kde docházejí potraviny, ukazují, jaký osud může potkat Kyjev.
Rusové však hlavně postupují na jihu. Sevření Mairupolu a zničení Volnovachy signalizují, že Moskva chce zajistit pozemní cestu na Krym. Ovládnutí Chersonu mu zase má zajistit vodu. A další postup na Mykolajiv a k Oděse naznačuje, že by Moskva nejraději Ukrajincům odepřela přístup k moři.
Obě strany sice označují vzájemná jednání za nadějná, jenomže z nich nic konkrétního nevypadlo. Jak před týdnem uvedl francouzský prezident Emmanuel Macron, nic nenasvědčuje tomu, že by se Vladimir Putin rozhodl svou agresi ukončit. Jednání Kremlu pomáhají odpoutat pozornost od postupu vojsk a snaze se na Ukrajině usadit. Těžko si lze přestavit, že by pro něj klíčové oblasti Rusko opustilo, i když je nemusí rovnou anektovat. Nějaká vazalská, na Kremlu zcela závislá republika by mu postačila, alespoň prozatím.
Javeliny a stingery nebudou stačit na zastavení Ruska, i když tvrdý útok na základnu Javoriv, kde působili ještě nedávno američtí poradci, ukázal, jak mu západní podpora ukrajinské armády vadí. Současně však opět testuje, kam až může zajít. Zareaguje Západ po útoku na Luck? Ne? Tak to zkusíme ještě blíž polských hranic. A pokud to bude Putinovi procházet, podpoří to jeho mocenské ambice.
Vypadá to však, že Západ nemá plán, jak postupovat dál. Zdůrazňuje, že dodávky raket jsou tou nejefektivnější podporou. Efektivní jsou v poměru cena/výkon – moc nestojí a jsou účinná, jenomže ne tolik, aby Putina zastavily. Ten prostě přisune další techniku a další vojáky.
Chlácholit se, že Putin nechce své vlastní síly nechat rozšmelcovat v ukrajinském masomlýnku, když vyhrožuje vysláním bojovníků ze Sýrie a když soukromé armády už přijímají i trestance, neznamená, že se míní zastavit. Naopak, jen nechce ztratit lépe vycvičené vojáky, navíc z cizího krev neteče – i on má obavy z příliš velkých ztrát.
Pokud však Západ nebude ochoten k větším obětem, nepůjde do většího rizika, Putin se nezastaví. A pokud nezíská Ukrajinou celou hned a nepovede se mu v ní ustavit nějaký loutkový režim plně podřízený Moskvě, jako je nyní běloruský, může dál postupovat v salámové metodě odkrajování dalších a dalších části Ukrajiny, než ji spolkne celou. A lze se jen dohadovat, jestli se pak zaměří na pobaltské republiky a přístup ke Kaliningradu, nebo se zkusí přes Ukrajinu dostat k Moldavsku, které oslabují proruští separatisté v Podněstří.
Neochota Západu ke ztrátám se několikrát ukázala jako slabina – od Vietnamu až po Afghánistán. Když protivník vidí snahu vyhnout se konfliktu a ztrátám, využije toho. Putin má naneštěstí na rozdíl od Tálibánu imperiální choutky, nestačí mu kontrolovat vlastní území. A na to je třeba upozorňovat a připravovat se na to, bohužel v dnešní rychlé době, kdy každá událost vyvolá rychle velkou pozornost, která rychle opadne.
Kdo si dnes vzpomene na pád Kábulu? Chybí nějaký Cato, který každý projev zakončil slovy: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ To není volání po válce nebo ničení, ale nutnost nikdy nezapomínat, kdo má jaké cíle, být připraven adekvátně reagovat.