Článek
Vláda má být nakonec jmenovaná kompletní, včetně vstupu piráta Jana Lipavského do Černínského paláce a dočasného angažmá křesťanského demokrata Mariana Jurečky na ministerstvu zemědělství. Tomuto nečekanému zvratu předcházela schůzka budoucího premiéra a šéfa ODS Petra Fialy s hradním kancléřem Vratislavem Mynářem.
Ve chvíli, kdy už všichni počítali s kompetenční žalobou, které je škoda, protože by nám alespoň dala vodítko do budoucna, stalo se to, v co už jen ti největší optimisté tiše doufali. Zajímavé na celé situaci je, když si představíme opačný postup s výměnou hlavních aktérů.
V této fiktivní situaci by se šéf ANO Andrej Babiš sešel nejdříve s šéfem hradní kanceláře, pak šel za prezidentem, následně vystoupil mírně nervózní na tiskové konferenci a oznámil, že získal, co chtěl. Není těžké si představit, že v tu chvíli by řada médií v čele se svými komentátory začala spřádat teorie o obchodech na hranici temných machinací, chvilky za demokracii nebo cokoliv jiného by se rozhořčovaly nejen na sociálních sítích, ale i v ulicích.
Místo toho si můžeme často číst elaboráty o úžasné vyjednávací taktice budoucího premiéra, oslavné ódy na konzistentnost budoucí vládní koalice, která v jednom pevném šiku stála jednotně za svým. Přitom o dané schůzce budoucího premiéra a hradního kancléře podle všeho nevěděli ani vládní poslanci. Je samozřejmě možné, že v duchu vánočním se prostě oba politici dohodli, zdvořile si odsouhlasili potřebu stabilní vlády v těžkých časech a Miloš Zeman poprvé v kariéře bez okolků zapomněl, že nikdy nezapomíná.
Mnohem pravděpodobnější jsou ale dohody, výměnný obchod, což k politice samozřejmě patří a samo o sobě, na tom není nic špatného. Ovšem je potřeba, aby se tak dělo srozumitelně, aby i voliči měli pocit, že je to pro jejich dobro. Pokud nevěříme na pohádky, musí být zřejmé, že šlo o něco velkého. To je možnost první a až čas ukáže, o co skutečně šlo. S tím se pojí první problém budoucí vlády, která si musí dát pozor, aby její budoucí třeba i hned první krok nevyhraněný vůči prezidentovi nebyl vykládán jako důkaz dřívější dohody.
Druhá možnost je samozřejmě velký plán momentálního pána Pražského hradu, který si pomstu může odkládat na pozdější čas. Pak čeká novou vládu nejen nelehký čas koaliční, ale také neustálé ohlížení se přes rameno v obavě, kdy přijde rána. O tom, že Miloš Zeman nezapomíná a ví, kdo ho v době nemoci málem už pohřbíval, nemusí být pochyb. Následuje ještě třetí problém, a to jsou přehnaná očekávání části voličské základny budoucí vlády.
Projevilo se to už v době, kdy Fialově budoucí vládě dotyční nadávali, že vůbec chodí za prezidentem. Jako by zapomněli, že chodit za prezidentem byla praxe běžná od vzniku České republiky, a navíc je to lidská slušnost. Své o tom může říci budoucí ministryně obrany, která si dovolila dokonce i darovat knížku. Naprosto zbytečné nadávky, které svědčí více než o čemkoliv jiném o jejich autorech, je to ale i předzvěst dění budoucího.
Ukazuje se, že část voličstva, která se v minulosti chovala, jako by volby nebyly a nebyly jasně rozdané karty, která se různě aktivisticky shromažďovala po náměstích a pláních, si myslela, že politika není umění možného, ale popření základní slušnosti. Nadávat koalici Spolu a nejen jí, že jedná s prezidentem, je každého právo, ale nadává se kvůli zbytečnosti. Naopak, ptát se, co bylo za úspěchem na Hradě, je přirozené a budoucí vláda by to měla ve vlastním zájmu rychle vysvětlit. A novináři pak jet v duchu padni, komu padni.