Článek
Od svých partnerů a přátel v NATO si Washington vyslechl rozhořčení, přičemž ztráta francouzského kšeftu na prodej ponorek Austrálii rezonuje ještě více než Afghánistán. Kromě toho, že šlo o velké peníze, v přepočtu skoro bilion českých korun, šlo také o prestiž. A Francie, jedna z částí dýchavičného unijního motoru, se postarala o pořádný virvál.
Na svou stranu získala Brusel. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a předseda Evropské rady Charles Michel pohovořili o nedostatku loajality, transparentnosti a v podstatě zradě, což mezi spojence a nejlepší přátele v NATO podle nich rozhodně nepatří. Celá kauza také slouží těm, kteří USA rádi nemají, aby poukazovali na jejich věrolomnost, zatímco těm, kteří je rádi mají, ke snaze jejich postoj hájit.
Evropská unie považuje Bidenovo chování za zradu
Z hlediska Francie a Evropské unie, v níž nejvýznamnější země Německo hlasitě mlčí, by ale bylo nejvíce příhodné podívat se do zrcadla, hluboce se zamyslet a vypít hořký kalich sebezpytující analýzy. Je totiž potřeba pochopit realitu, která spočívá v samotné podstatě realistického přístupu k mezinárodním vztahům, v nichž jsou rozhodující síla, moc, schopnost ovlivnit dění efektivním zásahem a možnost poskytnout výhodu svým spojencům.
Z tohoto pohledu je pochopitelné chování Austrálie, která celou dohodou získala nejvíce. Za prvé, proč by měla kupovat drahé ponorky konvenčního typu od Francie, když může získat opravdu kvalitní ponorky s jaderným pohonem, a zařadit se tak do elitního klubu. Za druhé, klíčový je přenos technologií. Francouzi jsou známí, že se o ně neradi dělí. Stačí si vzít aktuální příklad Řecka, které si koupilo rozhodně kvalitní francouzské letouny Rafale čtyřapůlté generace, ale technologie nezískalo. Takže když se něco pokazí, tak musí přijít francouzský mechanik, případně letoun musí putovat do Francie.
Evropská unie má určitě co nabídnout z hlediska ekonomického. Ovšem z hlediska vojenského strategickou jadernou triádou nedisponuje žádný její člen. Jadernou zbraň má sice Francie, ale nemá kompletní složky nosičů. Takže žádná sláva. Navíc, z hlediska efektivity, než se Evropská unie k něčemu rozhoupe, je často pozdě. Na rozhořčené výhrady a opožděné sankce se protivník může vykašlat. Řeči jsou tak maximálně nepříjemné, na věci ale nic nemění. Na omezené sankce zaváděné postupně se může sankcionovaný připravit stejně, jako to udělalo Rusko, takže ovlivnění nic moc.
Z hlediska síly a moci je na tom v součtu Evropská unie dobře, ale součet není faktická existující síla schopná společného nasazení v přijatelné době.
Z hlediska mezinárodní politiky navíc platí, že to byli právě Francouzi, kteří naposledy způsobili geostrategický a geopolitický neúspěch v blízkém sousedství Unie, když zablokovali zahájení přístupových rozhovorů s Albánií a Severní Makedonií. Přitom zahájení rozhovorů rozhodně není záruka členství, vzpomeňme si jen na případ Turecka. Takže když si neumí Evropská unie udělat pořádek ani ve svém blízkém sousedství a místo toho mluví a mluví, těžko se na ni USA budou ohlížet v případě Afghánistánu a Číny.
O Čínu přitom v paktu Aukus jde především. To je skutečný strategický soupeř budoucnosti, který vojensky už teď v některých ohledech překonal USA. O Evropě ani nemluvě. Samozřejmě, další věc je úvaha, zdali nenajít nějaký modus operandi EU s Ruskem, který zaručí přísun strategických surovin za dobrou cenu bez zbytečných ztrát, což je v podstatě Nord Stream 1 a 2. Záruka surovin může uvolnit ruce při zbrojení a rozvoji ekonomiky, což může zvýšit váhu ve světě, ale k tomu je potřeba jednota, která chybí. A dokud chybět bude, nezbyde, než se rozhořčovat a doufat, že bohatý a slabý starý kontinent někdo podrží výměnou za to, že bude hrát druhé, poslušné housle. Místo plácání báboviček zeleného typu, deklarací a chrlení direktiv je buď potřeba strategicky spolupracovat, nebo se smířit s dalším sešupem významu.