Článek
Nelze zapomínat, že po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina automaticky stala jadernou mocností, protože na jejím území se nacházely sovětské jaderné zbraně. Vzdala se jich výměnou za garanci teritoriální integrity, což stvrdilo budapešťské memorandum. Ruská anexe Krymu, rozpoutání konfliktu na Donbasu a následně rozsáhlá invaze na Ukrajinu, od níž uplynou na konci února tři roky, byla jasným popřením tohoto slibu. Logicky z toho lze dovodit, že pokud závazek nebyl splněn na jedné straně, může ho porušit i Ukrajina a má mít právo vlastnit jaderné zbraně.
Na Ukrajině po invazi několikrát zaznělo, že kdyby země disponovala jaderným arzenálem, Rusko by si útok rozmyslelo. Úplně jisté to není, ale je fakt, že vlastnictví jaderných zbraní potenciální nepřátele od útoku odrazuje. Jasný důkazem toho, jak velký trumf představují jaderné zbraně, je přetrvávající existence Korejské lidové demokratické republiky ovládané dynastií Kimů. Jiní diktátoři, kteří se vývoje jaderných zbraní vzdali, jako třeba Saddám Husajn nebo Muammar Kaddáfí, na vlastní kůži poznali, že slibům se věřit nedá.
Na druhou stranu ani vlastnictví jaderných zbraní před napadením nebo porážkou neuchrání. Například na New York a Washington zaútočili 11. září teroristé z Al-Káidy, ti však přece jen představovali odlišný případ – šlo o nestátní skupinu, v níž navíc působili fanatici věřící v posmrtnou odměnu, pokud ne přímo v apokalypsu. Ale Spojené státy prohrály i válku ve Vietnamu, byť měly jaderné zbraně. Pravda, jejich vlastní území tehdy ohrožené nebylo, ale známe i případy, kdy se do sebe pustily jaderné mocnosti Indie, Čína a Pákistán. Jaderné zbraně sice nasazeny nebyly a střety skončily pokračujícím patem, ale je z toho jasné, že úplně stoprocentní záruku bezpečnosti jejich držení nepředstavuje.
Těžko lze předpokládat, že by Zelenskyj jaderné zbraně dostal, když mu Západ dlouho odmítal dodat i rakety s dostřelem 300 km, což rozhodně nebyla zbraň, která by mohla ohrožovat existenci Ruska. Jejich případné dodání by také znamenalo porušení principu a dohod o nešíření jaderných zbraní a celkem oprávněně by proti němu protestovaly masy odpůrců tohoto zničujícího prostředku. Jaderný konflikt si nikdo nepřeje a nikdo neví, jak by na dodávku atomových bomb zareagovalo Rusko.
Zelenského slova ovšem ukazují, že Ukrajina je v zoufalé situaci, protože jí chybějí vojáci, nedostává dost zbraní a nikdo jí nechce poskytnout záruky. Jenže ona je tu nakonec ještě jedna možnost a s tou by mělo počítat i Rusko. Kdykoliv Ukrajina nějaké zbraně nedostala, pokusila si je vyrobit sama. Uranové doly má a technologie výroby vysoce obohaceného uranu zase není tak těžká, navíc má mnoho plutonia z běžících jaderných elektráren. Takže by nakonec tuto kartu mohla vytáhnout při dlouho protahovaných jednáních sama, jako to udělala KLDR.
Zoufalí lidé dělají v zoufalých situacích zoufalé věci. To by si mělo uvědomit i Rusko i Západ. Bez garancí je tu velká pravděpodobnost, že na Ukrajině mohou převládnout síly podporující získání jaderného arzenálu. Jaderné zbraně totiž mají pro své držitele zásadní výhodu – stírají rozdíly mezi menšími a většími zeměmi, s čímž tvrdě kalkuluje Severní Korea. Navíc v oblasti odstrašení nabízejí dobrý poměr ceny a výkonu. Cena jedné bomby B-61 je zřejmě nižší než 100 milionů dolarů, tedy stojí přibližně stejně jako jeden letoun F-35. (S cenou je to samozřejmě složitější, protože se využívají stávající hlavice, bomby se musejí modernizovat atd.)
Ale je tu ještě jeden aspekt – naše vlastní obrana. Polsko už dalo jasně najevo, že chce mít na svém území jaderné zbraně. V tom případě bychom měli našpicovat uši a zvažovat, zda bychom se nakonec neměli také připojit k programu NATO Nuclear Sharing, v rámci kterého mají jeho členové na svém území alianční jaderné zbraně a v případě souhlasu velení Severoatlantického paktu je mohou použít. Jejich nosiče, letadla F-35A, mít budeme. Může to znít jako jaderná eskalace, protože nejbezpečnější by byl samozřejmě bezjaderný svět. Někteří čeští politici se docela děsili, když jsem se jich zeptal na zapojení ČR do zmíněného programu. Pokud se ale bude svět dělit na země s jadernými zbraněmi a na ty bez nich, je lepší patřit do první kategorie. A nejen kvůli Rusku. V případě, že by se stávající bezpečnostní struktury zcela rozpadly, bylo by dobré v sousedství jaderného Polska nebo Německa, které už je součástí programu Nucelar Sharing, mít tyto zbraně také. Ono stále platí římské přísloví „Si vis pacem, para bellum“ (chceš-li mír, připrav se na válku). Samozřejmě by bylo hezčí žít v jiném světě bez jaderných zbraní a nejlépe bez válek, bohužel to není reálné, války provázejí celou existenci lidstva, a jakmile se atomová zbraň vyvinula, stala se součástí arzenálů.
Všichni by si měli přečíst knihu filozofa Karla Jasperse Atomová bomba a budoucnost lidstva.