Článek
V nedělních parlamentních volbách získal v Itálii 44 procent hlasů pravicový blok, v němž je sdružená ultranacionalistická protimigrační strana Liga vedená Matteem Salvinim, populistická formace Vzhůru Itálie (Forza Italia) Silvia Berlusconiho, ale hlavně Bratři Itálie (FdI), kteří se stali vůbec nejsilnější stranou s 26 procenty hlasů. Její předsedkyně Giorgia Meloniová má velkou šanci se stát první italskou premiérkou.
Historické exkurzy nejsou oblíbené, ale u Meloniové se mu nelze vyhnout. Jako mladá působila v devadesátých letech v mládežnické organizaci neofašistického Italského sociálního hnutí (MSI), které v roce 1946 založili příznivci zabitého diktátora Benita Mussoliniho. MSI vedl až do roku 1988 bývalý vysoký představitel loutkové a Adolfu Hitlerovi věrné Italské sociální republiky Giorgio Almirante. V roce 1995 MSI splynula s umírněnější Národní aliancí, která se v roce 2007 stala součástí Berlusconiho bloku pravicových stran Lid svobody. Z jejího úspěchu ve volbách těžila i Meloniová, která byla v letech 2008 až 2011 ministryní školství.
Volby v Itálii ovládl blok pravicových stran
V roce 2012 se stala členkou nově založených Bratrů Itálie, pro něž byla Berlusconiho politika málo pravicová. V Bratrech Itálie se objevují i teze typické pro neofašistické strany, zejména zdůrazňování významu a práv původních obyvatel oproti těm, kteří se přistěhovali, požaduje nulovou toleranci vůči imigraci a také chce nadřadit domácí právo nad unijní.
Meloniová sice tvrdí, že není žádná neofašistka, ale že má blízko k Trumpovým republikánům. Nelze ale zapomínat, že za Bratry Itálie kandidovala na římskou radnici Mussoliniho vnučka Rachele a do Evropského parlamentu Mussoliniho vnuk Caio Giulio Cesare. Na rozdíl od Švédských demokratů, kteří se stali druhou nejsilnější stranou ve své zemi, u Bratrů Itálie neproběhla ani žádná snaha o očistu.
Jejich úspěch jasně ukazuje, že se výrazná část obyvatel Apeninského poloostrova obrací ke stranám pevné ruky. Když s prosazováním tvrdé politiky dostatečně neuspěla protimigrační Salviniho Liga, pro kterou nyní hlasovalo jen devět procent voličů, zatímco před čtyřmi lety to bylo 17 procent, vystřelili vzhůru Bratři Itálie, kteří přitom před čtyřmi lety získali pouhá čtyři procenta.
Hledání rázného politika může být pochopitelné. Itálii zasáhly všechny krize v novém tisíciletí. Už v roce 2008 na ni dopadla hypoteční krize, na niž v roce 2016 navázala bankovní krize. Předlužení by sice mohla snížit úsporná opatření, jenomže ta dopadají hlavně na chudší obyvatele a ti už nemohou tlak unést. Nelze zapomenout, že Itálie jako první země v EU v roce 2020 čelila pandemii covidu, která silně postihla ekonomicky silný sever země.
V letech 2015 a 2016 přitom Itálie čelila jednomu z největších náporů migrantů, který ani poté příliš neutichal, protože dohoda s Tureckem neomezila počty lidí přicházejících ze severu Afriky. Evropská unie na pomoc nepřišla, jen navrhla nefunkční mechanismus přerozdělování a podpořila hlídkování na moři, které mělo hlavně zabránit úmrtím migrantů.
Vzestupu protimigračních a protiunijních stran se tedy nelze divit, když váhavá byrokratická EU řešení nepřinesla a dokáže jen kázat. Většinu voličů ale nezajímají krásné vize světa bez emisí s plnou inkluzí, protože idejí se nenajedí. Řeší, jak si v zimě zatopí a čím za topení zaplatí, na severu Itálie je zima také pěkně lezavá… Dále chtějí vědět, jak se vyrovnají s inflací, a mají pocit, že se pomáhá hlavně migrantům, přestože sami jsou také v nouzi. Podobné situace nahrávají populistům, slibujícím snadná řešení, nebo ultrapravicovým stranám s neofašistickými a neonacistickými kořeny. Ve Švédsku byl hlavním problémem nárůst kriminality spojený s přílivem migrantů.
KOMENTÁŘ: Švédské varování – Alex Švamberk
Hlasy získávají strany, které tvrdí, že vyřeší problémy, jež skutečně trápí lidi, a těmi pro většinu opravdu není Green deal, u kterého vidí hlavně to, jak všechno zdraží, nebo otázky práv hlučných sexuálních menšin.
To se ostatně ukazuje i u nás v právě skončených volbách. Solidarita (koalice Zelených, ČSSD, Budoucnosti a Idealistů) vedená v Praze Annou Šabatovou nezískala ani jedno křeslo. Nyní není čas na idealismus a vize, protože je potřeba řešit aktuální problémy. A to by si měl už taky uvědomit Brusel, jinak poroste odpor k EU a unie se rozklíží. Hrozí to, byť Meloniová už ustoupila od své starší teze, že by Itálie měla přestat používat euro. EU usilující o druh superfederace čelí odporu, protože lidé jsou různí a nemají pocit, že Brusel ctí odlišnosti.
Otázkou je, zda by se EU neměla vrátit ke kořenům Evropského hospodářského společenství a soustředit se na ekonomiku.