KOMENTÁŘ: Islámskému státu nesmíme umetat cestu tolerováním nenávistných projevů proti Západu – Alex Švamberk

Když se před deseti lety Islámský stát bleskově ovládl sever Iráku a vyhlásil chalífát, vyvolalo to takový šok a strach, že se dohromady dala nejen mezinárodní koalice 87 zemí a organizací. Boj proti Islámskému státu spojil tuto koalici i s Ruskem, syrským režimem a Íránem.

Všichni si uvědomovali, jakou hrozbu představuje Islámský stát se svou nenávistnou ideologií, kdy je za nevěřícího označován každý, kdo neuznává její salafistické pojetí islámu. Islámský stát nechtěl ovládnout jen jednu zemi nebo oblast, ale zvrátit světový řád. Někteří dokonce chtěli rozpoutat apokalypsu, které zničí současný svět, aby mohl přijít ráj na zemi.

O pět let později ztratil u syrského Baghúzu Islámský stát poslední území pod svou kontrolou. To už moc lidí nezajímal. Ztráta Baghúzu vytvářela dojem, že jde o uzavřenou kapitolu. Islámský stát sice přišel o veškeré území, ale jeho nenávistné ideje nezmizely. Jeho příslušníci nepřekovali meče v pluhy, ale dále vedli svůj boj v těžko přístupných pouštních oblastech na pomezí Sýrie a Iráku, takže Donald Trump nakonec nestáhl všechny americké vojáky ze Sýrie.

V posledních dvou letech posiloval zejména v Sýrii, kde neměl slábnoucí režim Bašára Asada dost sil se mu opět postavit. Vrátil se ke staré taktice atentátů a přepadů hlídkujících nebo přesouvajících se vojáků. Už před rokem a půl však na čas ovládal i jedno syrské plynové pole. Útočili na něj ze vzduchu Američané i Francouzi a bojovali s ním i různé proíránské milice. Tyto akce se však ztrácely mezi dalšími, souvisejícími s íránskou snahou rozšířit své pozice v Sýrii a vyhnat z oblasti Američany. Islámský stát zmizel z centra pozornosti.

I kdyby však bylo jasné, kdo kdy útočí, a za jakou operací stojí Islámský stát, stejně by to velkou pozornost nevyvolalo, protože podobné střety na Blízkém východě v našem západním světě velkou pozornost nevyvolávají. Na oblast se s jistým despektem díváme jako na místo, kde se pořád bojuje, protože tamní obyvatelé to mají v krvi.

Útok v New Orleans by nás měl probrat. Nenávistná ideologie Islámského státu žije. Byť jeho příslušníci zestárli, nenávist vůči velkému satanovi Americe a jeho západním nebo křesťanským či jiným přisluhovačům nepominula.

Pozornost proto musíme věnovat dění v Sýrii. Tam se moci chopila jiná džihádistická skupina Haját Tahrír aš-Šám, napojená stejně jako Islámský stát na Al-Káidu. Vůdce této skupiny Ahmad Šara sice opakovaně říkal, že se od Al-Káidy odřízl, protože nechce útočit po celém světě. Po vzoru afghánského Tálibánu dal přednost menšímu ale uskutečnitelnějšímu cíli ovládnout Sýrii. Věřit mu můžeme nebo nemusíme. Jak to je, nevíme, ale i kdyby by to byla pravda, je nutné mít na paměti, že ne všechny skupiny, které s ním spolupracují, mají stejné názory a cíle.

Nesmí se zapomínat, že na severovýchodě Sýrie jsou ve věznicích a táborech střežených kurdskými milicemi desítky tisíc bojovníků Islámského státu a jejich v té jediné pravé interpretaci víry stejně kovaní příbuzní. Pokud se ti dostanou na svobodu, bude to pěkný průšvih i pro Evropu, protože mnozí jsou občané unijních zemí.

To znamená, že je třeba nejen podporovat Kurdy, aby dál střežili teroristy z Islámského státu, ale taky dát jasně najevo Turecku, že jeho ambice vyřídit si to s Kurdy, které považuje za hlavní riziko pro svou bezpečnost, musí jít stranou. Islámský stát je větší hrozba.

V době tři roky dlouhé ruské války na Ukrajině a pokračujícího konfliktu mezi Izraelem, Palestinci a jemenskými Húsíi či neustálých připomínkách Číny Tchaj-wanu, že je její součástí, je to další problém. Pomíjet ho nejde. A nestačí jen lépe chránit místa svádějící k útoku, jako jsou nádraží nebo nejrůznější trhy a shromáždění, což ukázal už předvánoční útok v Německu, kde podobně jako v New Orleans podcenili bezpečnostní opatření.

Především nelze dávat prostor různým vyjádřením vytvářejícím půdu pro šíření nenávistné verze pokřiveného islámu. Ono to začíná pokřikováním propalestinských hesel, která vyvolávají nenávist nejprve k Židům, a pak k celé západní společnosti, kterou přece Židé ovládají. Teroristický útok se stává přijatelnějším, když na Times Square křičí dav zastánců Palestinců, že jediným řešením je revoluční intifáda a Gaza je činí hrdými. To znamená, že jsou hrdí na teroristický útok na Izrael. Vede to až k absurditám, kdy Američanka zřetelně arabského původu, jejíž předkové se do USA přistěhovali až po Evropanech, může pomýleně křičet „pošleme vás zpátky do Evropy, bílé svině“.

Taky je potřeba si uvědomit, že teroristé jsou nebezpečím pro všechny a není dobré se s nimi zaplétat, nebo je využívat pro naše cíle, protože oni mají své vlastní cíle a my jsme pro ně jen prostředek k jejich dosažení. Afghánistán ovládaný Tálibánem, který vyrostl ze Západem podporovaných mudžáhidů, je toho varovným příkladem.