Článek
Ještě ke konci minulého století by tradiční socialisté něco takového netolerovali a hájili by společnost před útokem fanatické religiozity. Jak je možné, že i mnozí z nich podlehli primitivní ideologii amerického progresivismu, který je posedlý rasou a hledí na svět prizmatem identity utlačovaných menšin. Tím pádem ovšem uvázli v pasti muslimů, kteří považují náboženství za podstatný rys sociálně znevýhodněné menšiny a napadají kritiky islámu za „islamofobii“.
Levicový intelektuál dnes kritizovat islamismus nesmí, jinak by si zadal s islamofoby, čili pravicovými nacionalisty a rasisty. Ponechme stranou, že islám není rasa. Je to o to podivnější vzhledem ke zkušenosti s vražedným Tálibánem, al-Káidou či Boko Haram. Kdyby však progresivisté uznali, že je Hamás extremistická náboženská pravice, museli by přiznat, že spravedlivé narovnáni izraelsko-palestinského sporu neexistuje. To však v jejich ideologickém schématu není možné, a tak vlastně islamismu nerozumějí nebo jej jednoduše ignorují. Jak se jim k tomu ale připletl antisemitismus?
Ponechme stranou, že Arabové mluví semitským jazykem.
Levice bývala tradičně internacionalistická, vyhlašovala jednotu lidstva, „proletáři všech zemí, spojte se“, třídní útlak neměl nic společného s rasou. Nacionalistický antisemitismus halasně odmítala. To přivedlo do jejich řad i mnoho Židů. Jenže ouha. Staletá evropská zášť označovala Židy za boháče, lichváře, velkokapitalisty a vykořisťovatele, vždyť jejich „jediným božstvem je mamon“, jak pravil veliký guru Karl Marx, a tak stereotyp nenávisti dopadl i na levici. A nyní k tomu americká identitární ideologie přidala nenáviděnou bělobu. Jak každý z uvědomělých (woke) dobře ví, bohatí, úspěšní a bílí Židé nemohou být obětí rasismu. Ačkoli by bylo v zájmu levice antisemitismus i islamismus odsoudit, palestinský boj proti „koloniálnímu, osadnickému Izraeli“ dodal intelektuální mládeži nový revoluční impulz proti prohnilé západní civilizaci.
Tyhle podivné názory jistě většina lidí u nás považuje za absurdní. Avšak nemylme se. Někteří profesoři z Harvardovy a Cornellovy univerzity oslavovali pogrom v Izraeli už 8. října, kdy ještě ani nevyschla krev obětí, a dav studentů vyřvával „globalizujme intifádu“.
Jak dobře víme z německých dějin, veřejné projevy skupinové nenávisti mají politické důsledky. Zejména, když podle všech průzkumů téměř polovina amerických studentů podporuje likvidaci židovského státu. Můžeme se utěšovat, že se jen vezou na vlně módního aktivismu, avšak v demokratické politicky rozpolcené zemi, mají menšiny neúměrný vliv. Na americkou podporu Izraele už spoléhat nelze.
KOMENTÁŘ: Kde končí tolerance? – Alexander Tomský
