KOMENTÁŘ: Íránské dilema – Alex Švamberk

Írán se ocitl ve slepé uličce. Ví, že po úspěšném útoku na Haníju může Izrael kdykoliv udeřit znovu a protivzdušná obrana mu v tom nezabrání. Středeční izraelský úder přitom nebyl něčím novým, co by mohlo Teherán zaskočit. Už 19. dubna zřejmě čelil podobné izraelské odvetě, která mířila na jaderné středisko v Natanzu. To – alespoň podle íránských tvrzení – nebylo zasaženo a Írán se vysmíval Izraeli, že použil jen malé drony. Útok raketami tehdy nepřiznal, i když ho potvrdili Američané. V každém případě měl Írán několik měsíců na přípravu opatření proti takovým útokům. Žádná účinná se mu ale zavést nepodařilo, jak ukázal útok na rezidenci pro veterány, kde pobýval Haníja.

Slova o tvrdé odvetě nic nemění na tom, že Írán byl nachytán v nedbalkách. Na útok nezareagoval a zřejmě o něm ani nevěděl, dokud raketa nedopadla. To, že íránská média hned hovořila o útoku raketou vzduch země vypuštěnou mimo území Íránu, jasně ukazuje, že v Teheránu věděli, že jde o opakování scénáře z 19. dubna, proti němuž v Teheránu nenašli protizbraň. Naopak Izraeli se 13. dubna podařilo s pomocí Američanů a dalších spojenců sestřelit naprostou většinu íránských raket a dronů. V židovském státě nezpůsobily žádné reálné škody.

Atentát na Haníju však nebyl jen využitou vzácnou příležitostí zlikvidovat politického vůdce Hamásu, za kterého teroristé nemají náhradu. Zprávy, že se do čela organizace postaví bývalý politický vůdce Chálid Maš’al, jenž ve vedení hnutí skončil v roce 2017, ukazují, že Hamásu chybějí nové politické těžké váhy a musí spoléhat na bývalé exilové vůdce. Navíc je ochromeno i jeho vedení v Pásmu Gazy, když tam byl v červenci zabit velitel jeho vojenského křídla Muhammad Díf.

Byl to také vzkaz Íránu, že terčem může být kdokoli. Že si nikdo z íránského vedení nemůže být jistý a musí se neustále skrývat a nevycházet na veřejnost, jako to dělá vůdce libanonského Hizballáhu Hasan Nasralláh. Útok podniknutý na Bejrút jen o několik hodin před tím teheránským, při němž zahynul nejvyšší velitel vojenského křídla Hizballáhu Fuád Šukr, však ukázal i Nasralláhovi, že nikdo není v bezpečí.

I když nelze vyloučit, že Haníja v Teheránu nebyl dost obezřetný a třeba použil nebo měl u sebe nějaké elektronické zařízení, které lze vysledovat, stejně mají íránské vedení i špičky Hizballáhu a Hamásu důvod ke strachu. Zachvátí je obavy, že k nim pronikl nějaký nepřátelský agent nebo zrádce, který prozradil, kdy a kde Haníja a Šukr budou. Paranoidní strach může nakonec vést i k zběsilému pátrání a k čistkám, které paradoxně mohou vedení dále paralyzovat nebo oslabovat. Strach, že by se člověk mohl stát obětí čistek, i když se ničeho nedopustil, ochromuje.

Hizballáh i teheránské vedení jsou tak postaveny před těžké rozhodnutí – nereagovat a ztratit tvář i své pozice, nebo přijít s odpovědí a riskovat, že Izrael opět udeří. A příštím terčem se může stát kdokoliv.

Navíc ani ona tzv. osa odporu není až tak mocná a má slabé mezinárodní pozice.

Pomineme-li samotný Írán, tak většina jeho spojenců je nestátních a potýkají se s odpůrci ve svých zemích. Húsíové nejsou mezinárodně uznáváni a jsou „jen“ milicí, která ovládá část Jemenu, aniž by k tomu měla nějaké oprávnění. Hamás je teroristická organizace kontrolující Pásmo Gazy a její spory s Fatahem ochromují snahy o politické řešení palestinské otázky. Navzdory podpoře obyvatel v Pásmu Gazy i na Západním břehu Jordánu je jeho mezinárodněpolitická pozice vratká. Hizballáh je sice mocný, představuje zřejmě největší vojenskou sílu v Libanonu, ale v parlamentu je zastoupen jen slabě dvanácti procenty. Šíité jsou sice nejpočetnější skupinou v Iráku, stojí v čele vlády, ale ne všechny šíitské strany jsou proíránské a ty podporované Íránem jako Katáib Hizballáh se soustřeďují na útoky na Američany využívané základny. Jediným státem přímo napojeným na Teherán je Sýrie, což ukazuje, že skutečná síla osy odporu není tak velká a je extrémně závislá na íránské podpoře.