Článek
Mnichov bývá připomínán především jako ukázka toho, kam se dospěje, když se ustupuje zlu. Prokázal, že politika appeasementu nepřináší výsledky, agresora nezastaví. Potvrdil, že dohody s ďáblem nebo se zlem se nevyplácejí. Na to by se nemělo zapomínat ani dnes, kdy je potřeba postavit se stejně nelidským a stejně zvráceným džihádistům a nesnažit se je využít pro nějaké vlastní cíle, jak se tomu občas děje na Blízkém východě.
Už druhá světová válka ukázala, že proti skutečnému zlu ohrožujícímu podstatu lidské společnosti se musejí spojit všichni, jak to udělal Winston Churchill se Stalinem. I když neměl Sovětský svaz rád, pochopil, že nelidská rasistická nacistická ideologie musí být zničena i za cenu spojení se s komunisty.
Západní země by však neměly zapomínat, že politika appeasementu nejen Hitlera nezastavila a neobrátila jeho pozornost na východ, jak někteří doufali, ale nakonec vedla i tomu, že se východní a střední Evropa staly součástí sovětského bloku. Komunisté měli v Československu snadnou pozici, většinu země osvobodila od nacistů Rudá armáda a po Mnichovu, kde Francie hodila přes palubu své závazky vůči Praze a Británie Československo obětovala falešnou ideou zachování míru, západním spojencům mnozí obyvatelé nevěřili.
Poučení je však více. Mnichov ukazuje, že žádné smlouvy nikdy neposkytují dostatečnou záruku. Když se to silnější straně hodí, klidně smlouvu poruší. Své o tom ví Ukrajina, výměnou za to, že se po rozpadu SSSR vzdala jaderných zbraní, jí jaderné velmoci slíbily garanci územní celistvosti. Realita je jiná - Krym anektovalo Rusko a východ Donbasu kontrolují Moskvou podporovaní separatisté.
Mnichov nám také připomíná ještě jednu důležitou věc - neměli bychom svůj význam přeceňovat. Prvorepublikové Československo se domnívalo, že ho vzhledem k jeho významu nikdo nenechá padnout.
Připomínat si výročí mnichovské dohody není příjemné, ale je to velmi poučné. Ukazuje to, jak složité to mají malé země a jak důležité je hledat spojence na všech stranách, protože přátel není nikdy dost. Neměli bychom proto podlehnout vábení huránárodovců, kteří proklamují, že mimo velké struktury, mimo EU a NATO, by nám bylo lépe, takže bychom měli z Unie odejít. Jenomže ve větším uskupení máme přece jen větší šance na zajištění bezpečnosti, i když v EU hrajeme druhé housle a musíme se v Bruselu pořádně ozývat.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.