KOMENTÁŘ: Hořká pachuť po tribunálu pro bývalou Jugoslávii - Alex Švamberk

Tento spektakulární čin někdejšího divadelního a televizního režiséra opět připomenul selhání provázející působení ICTY. Praljak nebyl jediným, kdo v průběhu procesu spáchal sebevraždu. Už v roce 1998 se oběsil v cele ICTY bývalý starosta Vukovaru, chorvatský Srb Slavko Dokmanović, a v únoru 2006 spáchal v nizozemském vězení sebevraždu první prezident samozvané Republiky Srbské Milan Babić, který si odpykával třináctiletý trest za zločiny proti lidskosti.

Tyto případy jasně ukazují na selhání základních bezpečnostních opatření, protože u odsouzených se musí počítat, že se pokusí spáchat sebevraždu. Přesto se těmto činům nezabránilo, i když stíhaných bylo jen 161 a odsouzených nakonec 84.

Dozor byl nedostatečný, když zemřel ve vazbě stíhaný srbský prezident Slobodan Milošević, přišlo se na to až po několika hodinách. A je otázkou, jak to, že měl v cele i léky, které mu nebyly předepsány lékařem, jenž ho měl na starosti, a byla-li péče dostatečná, protože se o jeho srdečních vadách a vysokém tlaku vědělo a Milošević se s nimi léčil.

Pachuť hořkosti tak bude provázet činnost tribunálu, s nímž se spojovaly velké naděje, protože šlo o první podobný proces od norimberského a tokijského po druhé světové válce. Je dobře, že postihl lidi, kteří se dopouštěli válečných zločinů v konfliktech provázejících rozpad Jugoslávie a že před ním stanuli nejen přímí pachatelé, ale i ti, kteří brutální konflikt rozdmychávali a dávali příkazy k etnickým čistkám, a že se mnohé z nich podařilo odsoudit.

Kritizovat ho, že působil přes dvacet let, lze jen těžko, protože mnohé obviněné se dlouho nedařilo dopadnout. Bosenskosrbský předák Radovan Karadžić byl zadržen v roce 2008 a generál Ratko Mladić až o tři léta později. Vytýkat mu však lze, že nevydal včas zatykače na prezidenty Chorvatska a Bosny Franja Tudžmana a Aliju Izetbegoviče, kteří tak procesu unikli, zatímco srbský prezident Slobodan Milošević alespoň souzen byl, i když ani on se verdiktu nedožil.

K usmíření však tribunál nepřispěl, odsouzení většinou vinu odmítali a verdikt je nepřesvědčil. I při posledním stání, než Praljak vypil kyanid, pravil: „Slobodan Praljak není válečný zločinec. Odmítám rozhodnutí soudu.“ Zabil se, i když by se zřejmě už v příštím roce mohl dostat na svobodu.

Nešlo však jen o jednotlivce, ale i o celé národy. Chorvati i Srbové bolestně vnímali odsouzení jakéhokoli svého předáka. Po posledním verdiktu a Praljakově sebevraždě chorvatský premiér Andrej Plenković prohlásil: „Jeho čin během vynášení rozsudku odvolacího senátu, kdy si vzal život, nejlépe ukazuje hlubokou morální nespravedlnost vůči šestici Chorvatů z Bosny a Hercegoviny i vůči chorvatskému národu.“

A když byl někdo z chorvatských nebo kosovských předáků osvobozen, jako generál Ante Gotovina nebo Ramuš Haradinaj, Srbové, v jejichž čele stojí nadále nacionalisté, opakovali, že tribunál je proti nim zaujatý. Divit se jim nejde - dvě třetiny obžalovaných byli Srbové (ze 161 jich bylo 102 včetně Černohorců velících jednotkám Jugoslávské armády). To je trochu podivné u multilaterálního konfliktu, kdy se nejednalo o klasickou dobyvačnou válku.

ICTY ustavený v roce 1993 tak nepředstavoval tlustou čáru za jugoslávskými válkami jako Norimberský proces za agresí nacistického Německa. Ukázal, že podobné tribunály nejsou samospasitelné, což ostatně už bylo vidět v Tokiu, kde nebyl souzen císař Hirohito. Přesto přes všechny problémy ICTY ukázal, že válečné zločiny lze stíhat a jejich pachatelé nejsou beztrestní ani v případě, když stojí na vítězné straně.

Rok po ICTY byl zřízen podobný tribunál pro Rwandu ICTR a v roce 2002 vznikl Mezinárodní trestní soud (ICC), který se zabývá genocidou, válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti i agresí.

Nepříjemná pachuť však zůstává a sebevraždy ji umocňují.