Článek
Hlasování o nedůvěře by se zřejmě čtyři měsíce před volbami vůbec nekonalo, kdyby KSČM nezačala po vypovězení své podpory pro menšinovou vládu naznačovat, že by podpořila vyslovení nedůvěry vládě, pokud by se o ní hlasovalo. Opozice skočila komunistům na špek, a to hned v několika směrech.
Za prvé ignorovala že KSČM coby dnes fakticky jedna z hradních stran neudělá nic, co by nebylo nějak koordinováno s prezidentem Milošem Zemanem. Ten sice pro případ, že by vláda padla, avizoval, že by nechal v demisi dovládnout Babišovu vládu, ale klidně mohl také zformovat vládu svoji, která by až do voleb naplňovala jeho (a zčásti v zahraničně-politické oblasti i komunistickou) agendu.
Vyvolalo to pnutí mezi oběma koalicemi, protože ta tvořená Piráty a STAN zpočátku před pádem vlády kvůli Zemanovi varovala. Voliči napětí mezi oběma koalicemi vnímali a je dost možné, že stagnace obou koalic ve stranických preferencích po měsících růstu má co do činění se vzájemným okopáváním kotníků před tím, než se shodly, že společně hlasování o nedůvěře skutečně vyvolají.
Jakmile se ovšem shodly, přišla KSČM s dalším trikem: vlastně si prý musí hlasování o nedůvěře, které sama aktivně nevyvolala, rozmyslet. Zatímco tedy obě koalice i okamurovci opakovaně oblažovali veřejnost opakováním argumentů, proč musejí hlasovat pro nevyslovení nedůvěry, a byla z toho už dost obehraná písnička, komunisté napínali veřejnost i média.
Byli tak skoro měsíc v centru intenzivní mediální pozornosti, což je sen každé strany čtyři měsíce před volbami, aby nakonec oznámili, že nesouhlas s vládou se dá vyjádřit i jinak, než hlasováním spolu s opozičními koalicemi. Širší vedení KSČM doporučilo, aby poslanci za KSČM jen odešli ze sálu, což by znamenalo, že vláda přežije.
Dramatické představení v režii KSČM ale mělo ještě jeden vrchol: strana oznámila, že prozradí, jak se její poslanci zachovají, až těsně před hlasováním, takže osud vlády měl až do samotného hlasování záviset na KSČM. Nakonec ovšem komunisté odešli ze sálu hned po projevu svého předsedy Vojtěcha Filipa, což bylo pikantním vyústěním více než měsíčního šponování nervů veřejnosti a vodění opozice za nos.
Zatímco si totiž komunističtí poslanci užívali slunečného dne, nebo se věnovali práci ve svých kancelářích, poslanci opozice, které do hlasování o nedůvěře KSČM nalákala, stejně tak jako poslanci vládní, hodiny planě celý den řečnili, neboť jejich představení politické marnosti vysílala coby „službu veřejnosti“ ČT24. Diváci, kteří na to měli nervy, si tak mohli vyslechnout už stokrát přemleté argumenty z obou stran, ačkoliv bez nepřítomných komunistů bylo jasné, že vláda přežije.
Opozice si mohla toto vše ušetřit. Neudělala to, a nezbývá ji teď než s jistými obavami čekat, jak se fraška, do které se komunisty nechala vmanévrovat, odrazí ve volebních preferencích.