KOMENTÁŘ: Historia magistra vitae. Dějiny učí, i když se neopakují - Jaroslav Šonka

Historie se neopakuje, ale její neznalost zvyšuje riziko, že některé analogie a naše nevzdělanost tragicky ovlivní naši dnešní situaci. Řada událostí vykazuje podobnosti, které by nás měly poučit.

V Německu se v době kolem olympiády v roce 1936 neodehrávalo masové vraždění, ale masová diskriminace a její zastírání. Po dobu trvání olympiády existoval například v Berlíně malý koncentrační tábor pro Romy, aby „nerušili dobrý dojem“, a svět se dozvěděl, jak krásné je nacistické Německo a jeho hodný diktátor. Přesto již bylo dosti jasné, že tato diktatura nepovede k ničemu dobrému. Němci židovského původu byli ze společenství ve své zemi vyčleňováni a od roku 1935 platilo odpovídající diskriminační zákonodárství. V tomto okamžiku desetitisíce německých Židů, či vlastně židovských Němců, anticipovaly možný budoucí vývoj a usilovaly o vystěhování. Svět jejich snahu ignoroval a vízum udělovaly jen některé malé země. Proto někteří odešli do Bolívie či do Šanghaje. Diskriminace pak radikálně změnila jejich pocit identity. Velká Británie měla problém se sionistickými impulzy k vystěhování do Palestiny, Američané také v podstatě nikoho nepřijímali, což se změnilo až mnohem později.

Vzdělávání Hitlerovým Mein Kampfem snižovalo kontrolu agrese mladých Němců, již vojáků. Během války po roce 1939 byli schopni masové vraždy. Koncentrační tábory existovaly již v roce 1933, ale byly tehdy jen jakýmsi nátlakovým mechanismem vůči německé opozici. Po začátku války se rozjel několikaměsíční vývoj, který situaci ještě dále brutalizoval a obsahoval i masové vraždy za frontovou linií. Útěk z Německa byl stále problematičtější. Poslední absolventi školení sionistického hnutí Hachšara, které připravovalo mladé k emigraci do Palestiny, odešli z Německa v roce 1941. Mezi koncentračními tábory pak v roce 1942 vznikla specializace na masové vraždění plynem. Během příštích dvou let došlo k vyvraždění miliónů. Útěk dvou Slováků, Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, počátkem roku 1944 vedl k dlouhému mezinárodnímu zprostředkování zdánlivě nepředstavitelných informací a vražedná mašinérie běžela na plné obrátky ještě celé měsíce. To vše ukazuje, jak nepoučitelné jsou mezinárodní mechanismy v situaci, kdy by bylo možné zachránit lidské životy.

A nyní k podobnostem a rozdílům. Samozvaný Islámský stát nemá problém s prezentací své brutality. Zatímco z Osvětimi nemáme jediný filmový záběr (existuje jen pár fotografií, které vznikly soukromou iniciativou). Což ukazuje na to, že si Německo své brutality bylo vědomo, zatímco pseudoislámští vrahové jsou hrdí na svou mediální prezenci. Ničení kulturního dědictví je do jisté míry společné – připomeňme si jen tzv. křišťálovou noc v listopadu 1938, kdy se masově zapalovaly, bořily synagogy a pálily tóry. Ale hlavním aspektem podobnosti je selektivní zacházení se vzděláním a informacemi. Stále znovu se setkáváme se snímky ničení antického kulturního dědictví pseudoislámskými teroristy a omezováním náboženského uvažování doslovným, ahistorickým přístupem ke koránu. V nacistickém Německu se hlavně přepisovala historie, ale také odmítání teorie relativity jako židovského podvodu (autorem teorie byl Albert Einstein) ze strany Philippa Lenarda, nositele Nobelovy ceny za fyziku z roku 1905, patřilo k prvkům, které omezovaly a instrumentalizovaly poznání.

Někteří mladí muslimové v západních zemích se dávají do služeb islamistů, ale ti, kteří se vracejí, jsou většinou deziluzionováni a svou zkušeností psychicky poškozeni. Soudy už vyslovily řadu klíčových rozsudků nad těmi, kteří nebyli poučeni historií. Důležitým aspektem je ovšem vzdělávání a přenos historických zkušeností do pedagogické reality. Z utečenců, kteří zůstanou za ploty států jako Maďarsko, se snadno stanou další kandidáti teroristických verbířů. Jejich schopnost analýzy trpí, protože se u dnešní uprchlické vlny nestaráme o školní docházku, ale jen o zachování života, a to raději někde jinde. V této situaci je německé zacházení s uprchlíky sice u nás ignorované, ale přesto příkladné. Školní docházka dětí je prioritou, učitelé se vracejí z penze a neučí jen jazyk, ale také historii a občanskou nauku. Do uprchlických táborů zavítal i prezident Ústřední rady Židů Josef Schuster, který si uvědomuje nouzi uprchlíků, ale současně upozorňuje na nutnost překonat antisemitské předsudky arabské oblasti. Škola je zde klíčová. To sice vedlo k intenzivní diskusi s otázkou, jak s problémem zacházet. Diskuse to byla razantní, ale současně konstruktivní. Ve srovnání s průpovídkami takového Roberta Fica či Viktora Orbána, kteří téměř nemají opozici, je to pohoda, že je zde země, kde se diskutuje a existují rozdílné názory. Německo je prostě v práci s uprchlíky pár kroků napřed. A řeší i naše problémy, před kterými se chtějí středoevropské země chránit plotem. Plot ovšem bude především chránit děti uprchlíků před vzděláním.